9.kapitola
11. 1. 2013
Domů jsem se vracela ještě zmatenější než předtím. Přestože jsem měla svého pradědu ráda,
jak to po tak krátké době šlo, abyla jsem odhodlaná mít ho ještě radši apostavit se za něj, protože
jsme příbuzní, neměla jsem nejmenší tušení, jak vtéhle válce zvítězit nebo jak ji odvrátit. Víly se
nechtěly anikdy se nebudou chtít ukázat lidem. Jsou jiné než upíři nebo vlkodlaci, kteří snámi
hodlají žít v našem světě. Víly nemají zájem dodržovat lidská pravidla anormy. Mohou si unás
udělat, co se jim zlíbí, apotom opět zmizet do své tajuplné říše. Už alespoň po milionté jsem
zatoužila po normálním pradědečkovi místo tohohle tajuplného předka, který byl sice úchvatný
aokouzlující, ale mít ho za příbuzného bylo dost nepraktické. Hned nato jsem se ale zastyděla.
Měla bych být vděčná, že si mě Niall vůbec našel. Snad si Bůh mého krátkodobého výpadku v
děku nevšiml. Měla jsem za sebou docela náročný den, ato byly teprve dvě hodiny odpoledne.
Takhle moje volno obvykle nevypadalo. Většinou jsem vyprala, uklidila, došla si nakoupit, chvíli si
četla, zaplatila složenky… Jenže dnes bylo venku tak krásně, že jsem tam zůstala. Chtěla jsem
se pustit do něčeho, při čem budu moci přemýšlet. Měla jsem spoustu námětů k úvahám.
Rozhlédla jsem se po záhonech kolem domu a rozhodla se, že se pustím do pletí. Tuhle práci
jsem ze všech domácích činností měla nejméně ráda, možná kvůli tomu, že jsem ji často musela
dělat už jako malá holka. Babička tvrdila, že všichni lidé by se měli vychovávat kpráci. Právě kvůli
babičce jsem se snažila udržoval záhony stále pěkné na pohled. Povzdechla jsem si arozhodla
jsem se, že se do pletí musím pustit. Chtěla jsem začít záhonem upříjezdové cesty na jižní straně
domu. Došla jsem k plechové kůlně, poslední z těch, které sloužily rodině Stackhouseových po
celé generace, už od dob, kdy se usadila na tomhle místě. Otevřela jsem dveře sdobře známým
pocitem radosti a zároveň hrůzy, protože jednou si budu muset vyhrnout rukávy apořádně ji
vyčistit. Stále jsem měla babiččinu zahradnickou lopatku; ani jsem netušila, kdo všechno ji
používal před ní. Byla stará, ale zároveň se jí dostávalo tak příkladné péče, že se sní pracovalo
lépe než s jakoukoliv moderní náhražkou. Vešla jsem do stinné kůlny a vytáhla zahradnické
rukavice a lopatku. Ztelevizní reality show Putování za starožitnostmi jsem věděla, že někteří lidé
sbírají staré zahradnické potřeby. Pro takového sběratele by moje kůlna byla hotová jeskyně
pokladů. Naše rodina se nikdy nevzdávala věcí, které byly vpoužitelném stavu. Přestože byla
kůlna napěchovaná nejrůznějšími věcmi, vládl vní pořádek, okterý se postaral můj dědeček. Když
jsme se s Jasonem nastěhovali k němu a babičce, nakreslil vkůlně obrysy všech nejčastěji
používaných nástrojů. Chtěl, abychom je po každém použití vraceli tam, kam patří, a od té doby
všechno zůstávalo na stejném místě. Pro lopatku, která byla možná nejstarším kusem nářadí
vkůlně, jsem se natáhla bez jediného zaváhání. Byla těžší, ostřejší a užší než obdobné moderní
výrobky, ale její známý tvar mi dobře padl do ruky. Kdyby přišlo skutečné jaro, spojila bych
užitečné s příjemným a převlékla se do plavek, ale přestože slunce svítilo, bezstarostná nálada
mě opustila. Nechtěla jsem si zničit nehty, atak jsem si natáhla rukavice. Některé kusy plevelu se
nechtěly poddat asváděly se mnou boj. Jeden vyrážel ze silného masitého stonku alisty měl
poseté drobnými pichlavými jehličkami. Když ho člověk nechal růst příliš dlouho, vykvetl. Byl
neskutečně ohavný apichlavý amusel se vytáhnout iskořeny. Mezi klíčícími dosnami jsem ho našla přehršel. Babička by ztoho dostala záchvat. Skrčila jsem se do dřepu apustila se do práce.
Pravou rukou jsem zapíchla lopatku do měkké půdy květinového záhonu a s její pomocí
uvolňovala kořeny plevele, které jsem pak levou rukou vytahovala. Každým stonkem jsem
zatřepala, aby zněj opadala hlína, aodhodila ho stranou. Než jsem se pustila do práce, zapnula
jsem si na zadní verandě rádio azakrátko jsem si prozpěvovala společně sLeAnn Rimesovou.
Starosti mě pomalu začaly opouštět. Během několika minut vedle mě ležela úctyhodná hromádka
plevele aze mě vyzařovala do všech stran dobrá nálada. Kdyby vtu chvíli nepromluvil, všechno by
dopadlo úplně jinak. Ale protože byl namyšlený, musel otevřít pusu. Jeho pýcha mi zachránila
život. Nevybral si ktomu zrovna moudrá slova. Říct: „Už se těším, až tě zabiju pro svého pána!“
není nejlepší způsob, jak se mi představit. Mám rychlé reflexy, atak jsem se islopatkou vruce
rychle zvedla z podřepu, zarazila mu ji do břicha a trhla s ní vzhůru. Projela jím jako máslem –
skoro jako by byla navržená kzabíjení víl. Ukázalo se, že jsem měla pravdu. Lopatka byla železná
aten člověk byl zříše víl. Uskočila jsem apřikrčila se. Vdlani jsem stále svírala zakrvácenou
lopatku ačekala, co udělá. Muž sklopil oči ke krvi, která mu protékala mezi prsty, jež si tiskl na
zraněné břicho, avobličeji se mu zračil nechápavý údiv. Skoro jako kdyby nemohl uvěřit, že jsem
mu zničila oblek. Potom se na mě podíval ohromnýma modrýma oči. Jejích tázavý výraz se mě
ptal, jestli jsem mu to skutečně provedla a jestli to není jenom nějaký omyl. Aniž jsem od něj
odtrhla oči, začala jsem ustupovat po schodech na zadní verandu. Neznámý muž však již
nepředstavoval žádnou hrozbu. Ve chvíli, kdy jsem natáhla ruku za sebe aotevřela síťové dveře,
se můj potenciální vrah zhroutil na zem. Ani tehdy mu ztváře nezmizel udivený výraz. Ustoupila
jsem až do domu azamkla za sebou dveře. Potom jsem na třesoucích se nohou došla koknu nad
dřezem v kuchyni a vykoukla ven. I když jsem se snažila naklonit co nejvíc, ze svého místa jsem
spatřila jen část pokrčeného těla. „Fajn,“ řekla jsem nahlas. „Fajn.“Byl mrtvý; alespoň tak vypadal.
Seběhlo se to strašně rychle. Natáhla jsem se k telefonu na stěně avšimla si, že se mi ruce
třesou jako osika. Na kuchyňském stole jsem zahlédla mobil, který jsem si tam dala nabít.
Protože tohle byla krizová situace, která vyžadovala zásah nejvyšší možné autority, přes
zrychlenou volbu jsem zavolala na tajné číslo mého pradědečka. Byla jsem přesvědčená, že můj
telefonát je oprávněný. Ozval se mi mužský hlas, ale Niallovi nepatřil. „Ano?“ řekl obezřetným
tónem. „Ehm, je tam Niall?“ „Můžu ho zavolat. Mohl bych vám nějak pomoct?“ Klid,řekla jsem si
vduchu. Hlavně klid.„Řekl byste mu, že jsem zabila jednoho zvás? Jeho tělo mi leží na dvoře a já
nevím, co sním mám udělat.“ Vtelefonu se na okamžik rozhostilo ticho. „Ano, vyřídím mu to.“ „Šlo
by to udělat rychle? Jsem tu totiž sama a dost mě to vyděsilo.“ „Ano. Půjde to rychle.“ „Přijde za
mnou někdo?“ Panenko skákavá, jsem to ale fňukna! Vypjala jsem hruď a napřímila se. „Jistě,
mohla bych ho naložit do kufru auta nebo zavolat šerifovi.“ Chtěla jsem neznámému muži na
druhém konci linky ukázat, že nejsem úplně neschopná anepotřebuju se vším pomoct. „Ale vím,
že chcete zůstat vutajení. Ten muž navíc neměl zbraň, atak nemůžu dokázat, že mi řekl, jak se
těší, až mě zabije.“ „Vy… vy jste zabila jednoho znás.“ „Už jsem vám to řekla.Hned na začátku.“
Tenhle člověk musel mít dlouhé vedení. Znovu jsem se podívala ven. „Jo, pořád tam leží anehýbe
se. Je dočista mrtvý.“ Tentokrát ticho trvalo tak dlouho, až jsem se bála, že mě mezitím postihl
nějaký výpadek smyslů aněco jsem určitě přeslechla. „Promiňte?“ zeptala jsem se. „Vážně vás to
mrzí? Za chvíli budeme uvás.“ Potom zavěsil. Už jsem se na toho mrtvého muže nemohla ani
podívat, protože bych to asi nesnesla. Viděla jsem mrtvé lidi inadpřirozené bytosti. Od té noci,
kdy jsem potkala v baru Billa Comptona, jsem jich spatřila víc než dost. Bill za to samozřejmě
nemohl. Po celém těle mi naskákala husí kůže. Do pěti minut vyšel zlesa Niall vdoprovodu
dalšího muže. Museli si tam otevřít nějaký portál nebo se nechali přenést paprskem zhvězdné
lodi. Možná mi už všechno začínalo lézt na mozek. Když spatřili tělo, zastavili se a vyměnili si
několik slov. Tvářili se udiveně. Neměli ale strach anezdálo se, že by podle nich mohl muž
každou chvíli vstát apustit se do nich, takže jsem se přes síťové dveře proplížila na zadní
verandu. Věděli, že tam jsem, ale přesto dál obhlíželi tělo. Potom Niall zvedl ruku a já se pod ni
schoulila. Když si mě přitáhl ksobě ajá zvedla oči, všimla jsem si, že se usmívá. Tohlejsem
rozhodně nečekala. „Jsi vzornou členkou rodiny. Zbavila jsi mě nepřítele,“ prohlásil. „Ohledně lidí
jsem měl pravdu.“ Tvářil se tak pyšně, div ztoho nepukl. Druhý muž se zasmál ateprve teď se na
mě poprvé podíval. Měl vlasy zlaté jako karamel a naprosto stejné oči, což mi na pohled
připadalo zvláštní. Dost mě znervózňoval – jako všichni zvílí sorty, které jsem kdy potkala –, ale
byl k sežrání. Musela jsem potlačit povzdechnutí ve společnosti upírů avíl budu vždycky jen
obyčejná maloměstská holka. „Jsem Dillon,“ představil se. „Och, otec Claudine a Claudia! Takže můj prastrýc. To mě moc těší. I tvoje jméno zřejmě něco znamená, ne?“ zeptala jsem se dalšího
ze svých nově objevených příbuzných. „Blesk,“ odpověděl a věnoval mi obzvlášť okouzlující
úsměv. „Kdo je to?“ řekla jsem a pohodila hlavou směrem k tělu. „Jmenoval se Murry,“ ozval se
Niall. „Byl to blízký přítel mého synovce Breandana.“ Od pohledu vypadal Murry velice mladě.
Měřeno lidskými parametry vypadal na osmnáct. „Řekl mi, že se už těší, až mě zabije,“ dodala
jsem. „A místo toho jsi ho zabila sama. Jak se ti to podařilo?“ zeptal se Dillon. Vyznělo to, jako
kdyby ho zajímalo, díky čemu se mi podařilo upéct chleba stak křehkou kůrkou. „Babiččinou
lopatkou,“ odpověděla jsem. „Máme ji vrodině už hodně dlouho. Nechci tím říct, že zahradní
nářadí považujeme za nějaký rodinný poklad, ale pořád dobře slouží a zatím jsme nemuseli
kupovat jinou.“ Oba ke mně stočili zkoumavý pohled. Museli si myslet, že mi přeskočilo. „Ukázala
bys nám tu lopatku?“ požádal mě Niall. „Jistě. Nedáte si čaj nebo něco k pití? Mám tu ikolu
alimonádu.“ Ne, ne, limonádu ne! Ta by je vyřídila! „Promiňte, jako bych olimonádě nic neřekla.
Čaj?“ „Ne,“ odpověděl Niall rozvážně. „Zatím ne.“ Lopatku jsem nechala ležet na záhoně mezi
dosnami. Když jsem ji zvedla adonesla koběma mužům, Dillon ustoupil dozadu. „Železo!“
vydechl. „Nevzal sis rukavice,“ pokáral syna Niall a vzal si ode mě lopatku. Ruce měl pokryté
průhledným pružným materiálem, vyráběným vtovárnách, které patřily vílám. Když se jím obalil,
mohl navštívit lidský svět anemusel se obávat, že mu někdo ublíží. Dillon se zatvářil provinile.
„Ne. Promiň, otče.“ Niall zavrtěl hlavou, jako by ho Dillon zklamal, ale hlavní pozornost obrátil
klopatce. Byl připravený, že bude zacházet svěcí, která by ho mohla otrávit, proto ji vzal do ruky
nesmírně opatrně. „Projela mu tělem jako máslem,“ poznamenala jsem. Musela jsem sebrat
veškerou energii, abych potlačila vlnu nevolnosti, která mě při té vzpomínce zaplavila. „Netuším
proč. Je ostrá, ale zase ne tolik.“ „Železo námi skutečně projede jako horký nůž máslem,“
odpověděl Niall. „Fuj! Alespoň vím, že jsem zničehonic nezískala nějakou nadlidskou sílu.“
„Překvapil tě?“ zeptal se Dillon. Přestože mu tvář nepokrývaly podobné drobounké vrásky, které
dodávaly mému pradědečkovi na kráse, vypadal jen otrochu mladší než Niall. Jejich vztah se tím
vmých očích ještě víc zamotával. Když jsem ale opět sklopila oči kmrtvole, vrátila jsem se do
přítomnosti. „To rozhodně! Zrovna jsem plela záhon apotom, aniž bych si ho všimla, se za mnou
objevil tenhle muž aříkal, že se moc těší, až mě zabije. Nikdy jsem mu nic neprovedla. Hrozně
mě vyděsil, atak jsem se rychle zvedla a bodla ho do břicha lopatkou, kterou jsem pořád držela
vruce.“ Znovu jsem musela svést boj se zvedajícím se žaludkem. „Řekl ještě něco?“ zeptal se mě
můj pradědeček co nejležérnějším tónem, ale moje odpověď ho zjevně velice zajímala. „Ne,“
řekla jsem. „Zatvářil se dost překvapeně apotom… potom byl mrtvý.“ Poodešla jsem ke schodům,
a aniž bych to měla vplánu, ztěžka jsem se na ně zhroutila. „Netvrdím, že si připadám provinile,“
vyhrkla jsem. „Chtěl mě zabít a těšil se za to. Přitom jsem mu nic neprovedla. Vůbec jsem ho
neznala. A teď je mrtvý." Dillon si přede mě klekl a zadíval se mi do obličeje. Nedalo se říct, že se
tvářil soucitně, ale přinejmenším už nevypadal tak odtažitě. „Byl to tvůj protivník ateď je mrtvý,“
namítl. „Máš důvod kradosti.“ „To bych nečekala,“ opáčila jsem. Nevěděla jsem, jak to říct. „Jsi
křesťanka,“ poznamenal, jako kdyby zjistil, že jsem hermafrodit nebo neandertálec. „Hrozně
špatná,“ odpověděla jsem a Dillon stiskl rty. Všimla jsem si, že se snaží potlačit smích. Mně ale
do smíchu rozhodně nebylo, protože jen kousek ode mě ležel muž, kterého jsem zabila.
Přemýšlela jsem, kolik let Murry asi tak kráčel po světě. Teď ležel zhroucený bez života na zemi
ajeho krev zbarvovala štěrk na příjezdové cestě. Počkat! Tohle už nebyla pravda. Měnil se…
vprach. Bylo to však jiné než uupírů, kteří se po definitivní smrti postupně rozpadali. Teď se mi
spíš zdálo, jako kdyby Murryho někdo vymazával. „Není ti zima?“ zeptal se Niall. Nezdálo se, že
by ho mizející tělo nějak vyvádělo zmíry. „Ne, jenom jsem rozrušená. Opalovala jsem se, pak
jsem zajela za Claudem a Claudine ateď jsem tady.“ Nedokázala jsem odtrhnout oči od těla, které
se postupně vytrácelo. „Ležela jsi na slunci apotom ses věnovala zahradě. My také máme rádi
slunce a nebe,“ poznamenal, jako kdyby to dokazovalo můj pevný vztah kčásti mých předků, kteří
patřili do říše víl. Usmál se na mě. Byl tak krásný! Připadala jsem si vedle něj jako obtloustlá
uhrovitá puberťačka. Ateď navíc ijako puberťačka, která spáchala vraždu. „Nevezemete si jeho…
popel?“ zeptala jsem se. Vstala jsem asnažila se působit energicky a odhodlaně. Činnost mě
mohla zbavit mé mizerné nálady. Dva páry očí se na mě nechápavě zadívaly. „Proč?“ zeptal se
Dillon. „Abyste ho mohli pohřbít.“ Oba se zděsili. „Ne, do země ne,“odpověděl Niall a snažil se
netvářit zhnuseně. „Takhle to unás nechodí.“ „Tak co stěmi zbytky podniknete?“ Na příjezdové
cestě ležela pořádná hromádka třpytivého prachu spolu sčástí Murryho trupu, která se ještě
nestačila rozložit. „Nechci vás do ničeho nutit, ale Amelia se může každou chvíli vrátit domů. Jinak ke mně moc lidí nejezdí, jen občas se tu objeví někdo ze zásilkové služby nebo kvůli
odpočtu elektřiny.“ Dillon se podíval na Nialla, jako kdybych zničehonic začala mluvit japonsky. „U
Sookie bydlí ještě jedna žena ata se může každou chvíli vrátit,“ poznamenal Niall. „Pokusí se mě
zabít ještě někdo jiný?“ zeptala jsem se. Moje předchozí otázka zůstala bez odpovědi. „Je to
možné,“ odpověděl Niall. „Fintan tě uměl chránit mnohem lépe než já, Sookie. Dokonce tě
ochránil ipřede mnou, ato tě mám rád. Ale za žádnou cenu mi nechtěl prozradit, kde bych tě mohl
najít.“ Poprvé od chvíle, kdy jsem ho poznala, vypadal Niall smutně, ztrápeně aunaveně. „Snažil
jsem se tě držet stranou. Chtěl jsem tě alespoň jednou potkat, než mě zabijí. Domluvil jsem
všechno přes upíra, aby moje snaha nebyla tak nápadná. Ale tím, že jsem se stebou setkal, jsem
tě uvrhl do nebezpečí. Dillonovi můžeš věřit,“ řekl a vzal syna kolem ramen. „Pokud ti přinese
nějaký vzkaz, bude ode mě.“ Dillon se neodolatelně usmál aodhalil miřadu nadpřirozeně bílých
ostrých zubů. No, působil dost děsivě, ato jsem věděla, že je to otec Clauda a Claudine. „Brzy si
zase promluvíme,“ dodal Niall, sklonil se ke mně a políbil mě. Otvář se mi otřely jeho jemné,
bledé lesklé vlasy. Nádherně voněl, stejně jako všichni příslušníci jeho rodu. „Omlouvám se,
Sookie,“ pokračoval. „Myslel jsem, že je přiměju, aby se stím smířili… Ale nepodařilo se mi to.“
VNiallových zelených očích svítil upřímný zájem alítost. „Máš… ano, hadici! Mohli bychom sice
ten prach posbírat, ale myslím, že bude jedno dušší, když ho prostě… spláchneš vodou.“
Potom mě objal kolem ramen a přivinul k sobě. Dillon mi komicky zamával. Oba pak udělali
několik kroků klesu a zmizeli vporostu jako jeleni, které potkáváte mezi stromy. Takže to bychom
měli! Zůstala jsem sama na sluncem zalitém dvoře aspolečníkem mi byla pouze třpytivá hromada
prachu ve tvaru těla na vyštěrkované cestě. Vduchu jsem rozšířila seznam podivných věcí, které
se ten den odehrály, odalší položku. Zabavila jsem policii, opalovala se, navštívila svílami
nákupní středisko azabila neznámého nepřítele. Teď nastal čas odklidit prach zmrtvoly. Den
přitom ještě neskončil. Otočila jsem kohoutek, rozmotala hadici, tak aby proud vody dopadl na
správné místo, stiskla rozstřikovač anamířila vodní tříšť na hromádku prachu. Připadala jsem si
podivně nad věcí. „Skoro bych věřila, že si na to začínám zvykat,“ řekla jsem sama pro sebe, ale
při zvuku vlastního hlasu jsem se polekala. Už jsem nechtěla přidávat další jména na seznam
osob, které jsem zabila, i když to – technicky vzato – většinou nebyli lidé. Ještě před dvěma lety
(kdybych přesně spočítala měsíce, mohlo by to být ještě méně) jsem neublížila ani mouše. Snad
jen jednou jsem jako malá uhodila Jasona do břicha dětskou plastovou baseballovou pálkou,
protože vytrhal vlasy mojí barbíně. Rychle jsem se narovnala. Co se stalo, stalo se. Nic se na tom
nezmění. Uvolnila jsem páčku rozstřikovače azavřela kohoutek. Sluneční paprsky mezitím
zeslábly, takže jsem už tak dobře neviděla, ale zdálo se mi, že jsem prach rozstříkala docela
dobře. „Ale zpaměti mi jen tak nezmizí,“ dodala jsem vážně, a hned nato jsem se zasmála.
Musela jsem působit dost potrhle. Stála jsem na dvoře, právě jsem rozstříkala prach z mrtvoly do
všech stran, a teď jsem ke všemu sama pro sebe pronášela závažná sdělení. Za chvíli začnu
recitovat monolog z Hamleta, který jsem se musela na střední škole naučit nazpamět. Tohle
odpoledne mě pořádně vypeklo a zavedlo do míst, která se mi vůbec nelíbila. Kousla jsem se do
rtu. Konečně jsem překonala obrovskou euforii zpoznání, že mám příbuzné, kteří ještě žijí,
amusela jsem se vyrovnat sfaktem, že ačkoliv se Niall (většinou) chová mile, je dost
nepředvídatelný. Sám přiznal, že mě bezděčně vystavil ohromnému nebezpečí. Možná jsem se
měla zajímat, jaký byl můj dědeček Fintan. Niall tvrdil, že mě chránil, aniž by mi odhalil svou
přítomnost. Zdálo se mi to strašidelné, ale zároveň dojemné. Stejný byl i Niall. Prastrýc Dillon mi
připadal pouze strašidelný. Jak se smrákalo, vzduch se ochlazoval, akdyž jsem vcházela do
domu, už jsem se chvěla zimou. Voda, která zůstala vhadici, mohla přes noc zmrznout, ale
nedokázala jsem se přinutit, abych stím něco udělala. Vsušičce jsem ještě měla prádlo, aprotože
jsem si vnákupním středisku nedala nic kobědu, musela jsem se najíst. Blížila se večeře. Snažila
jsem se upnout ke každodenním drobnostem. Právě jsem skládala prádlo, když mi zavolala
Amelia. Řekla, že za chvíli vyjíždí zpráce na večeři sTrayem apotom spolu půjdou do kina.
Zeptala se, jestli nechci jet snimi, ale poděkovala jsem jí stím, že mám práci. Amelia sTrayem
nepotřebovali křena, ajá jim ho dělat rozhodně nemínila. Vzala bych zavděk nějakou společností,
ale očem bych si stím dotyčným asi povídala? Páni, ta lopatka jím projela, jakoby měl tělo ze
želatiny. Otřásla jsem se odporem a snažila se vymyslet, co bych mohla podniknout. Potřebovala
jsem naprosto nekritického společníka. Chyběl mi kocour Bob (ačkoliv to nebyl kocour – ani dřív,
ani teď). Možná bych si mohla obstarat jinou kočku, ale tentokrát skutečnou. Nebylo to poprvé, co
mě napadlo, že zajedu do útulku a nějakou si tam vyberu. Ale radši to udělám až později – až skončí všechny tyhle problémy svílami. Bylo by zbytečné vybírat si domácí zvíře, když mi každou
chvíli hrozil únos nebo smrt, nemám pravdu? Vůči tomu zvířeti by to nebylo fér. Přistihla jsem se,
že se tomu nápadu chechtám, což nevěstilo nic dobrého. Je načase, abych přestala dumat aněco
podnikla, řekla jsem si. Nejdřív musím umýt lopatku auložit ji zpátky na místo. Odnesla jsem ji ke
dřezu vkuchyni, vydrhla ji aopláchla. Matné železo získalo nový lesk, podobně jako keř, který
zalijete po období sucha. Nastavila jsem starou zahradnickou pomůcku proti světlu azadívala se
na ni. Znovu jsem se otřásla. Musela jsem si přiznat, že to přirovnání ke keři nebylo moc trefné.
Přestala jsem tedy myslet na keře a znovu jsem lopatku vydrhla. Když jsem byla přesvědčená, že
na ní nezůstala ani jediná skvrna, opět jsem ji opláchla a osušila. Potom jsem rychle vyšla
zadními dveřmi do večerního šera a zamířila ke kůlně, kde jsem chtěla zavěsit tu zpropadenou
věc zpátky na háček. Napadlo mě, jestli bych si přece jen neměla zajet do Wal-Martu pro nějakou
novou levnou lopatku. Neměla jsem tušení, jestli ji ještě dokážu vzít do ruky, až se pustím do
přesazování narcisů. Připadala bych si, jako kdybych vytahovala hřebíky spomocí pistole místo
kleštěmi. Už jsem se chystala lopatku pověsit, ale pak jsem zaváhala anakonec jsem se zase
otočila avrátila se islopatkou domů. Na schodech jsem se zastavila achvíli obdivně sledovala
poslední záchvěvy světla na západě, dokud mi nezačalo kručet v břiše. Dnešek mi připadal
nekonečně dlouhý. Těšila jsem se, že si konečně sednu před televizi stalířem něčeho
nezdravého a podívám se na nějaký pořad, po kterém nebudu onic chytřejší než předtím. Když
jsem otevírala síťové dveře, uslyšela jsem, že na příjezdové cestě křupe štěrk pod koly
přijíždějícího auta. Zůstala jsem stát a čekala, kdo se objeví. Ať už to byl kdokoliv, musel mě
trochu znát, protože hned odbočil za dům. Jako by mi dnešní den nepřinesl už tak dost
překvapení, teď přišlo další. Nečekaným návštěvníkem byl Quinn, který měl zakázáno cokoliv
pohledávat v pátém okrsku. Přijel ve Fordu Taurus z autopůjčovny. „Tak to je bezva!“ vydechla
jsem. Ačkoliv jsem toužila po společnosti, tuhle jsem na mysli neměla. Quinna jsem sice měla
ráda, ale dobře jsem věděla, že mě náš rozhovor vyvede zmíry jako úplně všechno, co se
odehrálo během celého uplynulého dne. Vystoupil zauta a zamířil ke mně svým typickým ladným
krokem. Mohutný holohlavý Quinn smaceškově fialovýma očima byl jedním zposledních měňavců
na světě, kteří se dovedli proměnit vtygra, amožná posledním zástupcem svého druhu vSeverní
Americe. Naše poslední setkání skončilo rozchodem. Nebyla jsem na sebe moc pyšná za
způsob, jakým jsem mu dala sbohem, ani na jeho načasování, ale snad pochopil, že už mezi
námi nic není. Přesto tu teď stál přede mnou ajeho mohutné teplé dlaně mi spočívaly na
ramenou. Jakýkoliv náznak radosti, že ho zase vidím, ve mně přehlušila vlna nervozity. Ve
vzduchu bylo cítit napětí. „Neměl bys sem jezdit,“ řekla jsem. „Eric ti nepovolil přístup, sám mi to
řekl.“ „A zeptal se tě předtím? Věděla jsi, že tě chci vidět?“ Vtu chvíli se automaticky zapnulo
bezpečnostní světlo, protože venku se už úplně setmělo. Ve žlutém světle, které se náhle
rozsvítilo, jsem vQuinnově obličeji spatřila hluboké vrásky. Zachytil můj pohled azadíval se na mě
zkoumavým pohledem. „Ne, ale oto nejde,“ řekla jsem. Ve vzduchu se vznášel vztek. Nebyl to
však můj vztek. „Myslím, že ano.“ Slunce zapadlo. Na nějakou dlouhou hádku nebyl čas.
„Nevyříkali jsme si snad všechno už posledně?“ I když jsem měla Quinna ráda, nechtěla jsem
zažít další scénu. „Podle tebe jsme si tedy všechno vyříkali, kotě. Jenomže já to vidím jinak.“
Výborně! Přesně tohle jsem potřebovala. Ale dobře si uvědomuju, že se všechno netočí jenom
kolem mě, atak jsem počítala do deseti. „Vím, že když jsem ti řekla, abychom se už nestýkali,
vlastně jsem tě postavila před hotovou věc. Ale myslela jsem to vážně, Quinne. Co se na tvé
situaci změnilo? Dokáže se tvoje matka osebe postarat? Vyspěla Frannie natolik, že se dokáže
postarat omatku, pokud zase uteče?“ Quinnova matka si prošla hotovým peklem a víceméně jí z
toho přeskočilo. Spíš více. Ajeho sestra Frannie stále ještě neodrostla pubertě. Quinn sklopil
hlavu, jako kdyby sbíral síly. Potom se mi opět podíval do očí. „Proč jsi ke mně tvrdší než ke
komukoliv jinému?“ zeptal se. „To není pravda,“ vyhrkla jsem. Neboano?napadlo mě. „Chtěla jsi
po Ericovi, aby se zřekl Transfusie? Chtěla jsi po Billovi, aby se zřekl svých počítačů? Chtěla jsi
po Samovi, aby se otočil zády krodině?“ „Cože?“ vydechla jsem. Nechápala jsem, jak to souvisí
se mnou a s Quinnem. „Chceš, abych se zřekl lidí, které mám rád – matky a sestry –, pokud mám
být s tebou,“ odpověděl. „Nechci po tobě nic,“opáčila jsem. Napětí ve mně stoupalo do
nesnesitelných výšin. „Řekla jsem ti, že pro člověka, skterým mám žít, chci být na prvním místě
já. Pochopila jsem – astále to vím –, že utebe bude vždycky na prvním místě zbytek rodiny. Tvoje
matka asestra nepatří klidem, kteří by dokázali stát na vlastních nohou. Nikdy jsem po Ericovi
nechtěla, aby se zřekl Transfusie! Proč bych to měla dělat? Aproč do toho taháš Sama?“ Odůvodu, proč zmínil Billa, jsem ani nepřemýšlela. Ten pro mě byl úplně pasé. „Bill se nevzdá
svého postavení mezi upíry a lidmi, a Eric je do toho svého malého kousku Louisiany zamilovaný
víc, než bude kdy milovat tebe,“ prohlásil Quinn, jako by mě litoval. Tohle bylo směšné. „Proč
najednou taková nenávist?“ zeptala jsem se arozhodila ruce. „Nepřestala jsem stebou chodit kvůli
tomu, že bych milovala někoho jiného. Rozešla jsem se stebou, protože se mi zdálo, že je toho
na tebe víc, než je zdrávo.“ „Snaží se od tebe odehnat všechny, kterým na tobě záleží,“
pokračoval Quinn adál mě provrtával pohledem. „A přitom se podívej, kolik osob závisí na něm!“
„Mluvíš oEricovi?“ Všechny osoby, které na Ericovi „závisely“, byly upíři, ati se osebe dokázali
postarat zatraceně dobře. „Nikdyse kvůli tobě nevykašlal na svoje malinké království. Nikdy by
nedovolil nikomu ze svých upírů, aby sloužili někomu jinému. Nikdy…“ Tohle jsem už nedokázala
snášet. Rozzuřeně jsem vykřikla, a dokonce si i dupla, jako kdyby mi byly tři roky. „Nechtěla jsem
to po něm!“ zaječela jsem. „Co to plácáš? Přijel jsi sem jenom kvůli tomu, abys mi řekl, že mě už
nikdo nebude milovat? Co to stebou je?“ „Ano, Quinne,“ ozval se známý chladný hlas. „Co to
stebou je?“ Přísahala bych, že jsem vtom okamžiku leknutím nadskočila nejméně deset
centimetrů vysoko. Nechala jsem se hádkou s Quinnem pohltit natolik, že mi Billův příchod úplně
unikl. „Vyděsil jsi Sookie,“ prohlásil Bill odkudsi za mnou. Zjeho výhružného tónu mi přeběhl mráz
po zádech. „Tohle se už nebude opakovat, tygře.“ Quinn vycenil zuby, které se mu přímo před
mýma očima začaly prodlužovat a zaostřovat. Bill se vtom okamžiku postavil vedle mě. V
hnědých očích se mu objevil stříbřitý svit. Bála jsem se, že se zabijí, ale navíc mě už přestávalo
bavit, jak se mi před domem neustále někdo objevuje, jako by to bylo nádraží na železnici ve
světě nadpřirozených bytostí. Quinnovi narostly drápy azhloubi hrudníku se mu vydralo zavrčení.
„Ne!“ vykřikla jsem, aby mě oba slyšeli. Tohle byl pekelný den. „Ty už ani nejsi na seznamu,
upíre,“ utrousil Quinn úplně cizím hlasem. „Patříš do minulosti.“ „Udělám si ztebe rohožku,“ opáčil
Bill ajeho hlas byl chladnější než zamrzlé sklo. Potom se ti dva hlupáci do sebe pustili. Už jsem
se chystala, že mezi ně skočím, ale část mého mozku, která ještě pracovala, mě varovala, že by
to byla sebevražda. Můjtrávníkdnesvečerzažijeještěspršku krve,pomyslela jsem si. Měla jsem ale
uvažovat úplně jinak. Například: Musímsejimkliditzcesty. Kdybych měla dost rozumu, schovala
bych se vdomě, zamkla za sebou dveře a nechat je být. Jenomže pozdě bycha honit. Nakonec
jsem jen stála na místě, zmateně mávala rukama apokoušela se vymyslet, jak je od sebe
oddělit… Najednou však sebou obě zápasící postavy trhly azavrávoraly. Quinn pak napnul
všechny síly a odhodil Billa stranou. Jeho tělo na mně přistálo takovou rychlostí, že mě zvedlo
pár centimetrů nad zem. Nakonec jsem se s hlasitým žuchnutím svalila do trávy.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář