18.kapitola
11. 1. 2013
Nebyla jsem vnemocnici. Ležela jsem vposteli, ale ne ve své. Byla jsem o trochu čistší než před
chvílí, měla jsem na sobě obvazy a sužovala mě bolest. Popravdě řečeno, zdálo se mi, že ji
nevydržím. Ale už jen to, že jsem čistší aněkdo mi ovázal rány, mi za dané situace úplně stačilo.
Bolest… no, ta se dala očekávat. Chápala jsem to avěděla jsem, že jednou pomine. Alespoň se
mi nikdo nesnažil dál ubližovat. Dospěla jsem proto k závěru, že je mi vlastně skvěle. Paměť mi
vypovídala službu. Vybavovala jsem si, že jsem byla uvězněná vtom zchátralém domě, ale
nepamatovala jsem si, co se odehrálo potom – než jsem se ocitla vtéhle posteli. Tu atam se mi
hlavou mihla matná vzpomínka na jakýsi zvuk, hlas nebo pohyb, ale nedokázala jsem si je
pospojovat dohromady vnějaký celek. Pamatovala jsem si, že kdosi mému mužskému vězniteli
usekl hlavu a ženu kousl do krku. Doufala jsem, že jsou oba mrtví, ale nevěděla jsem to jistě.
Skutečně jsem viděla Billa? Aco ten stín za ním? Náhle jsem zaslechla tichý zvuk.
Ťuk,ťuk,ťuk.Pootočila jsem hlavu. Vedle postele seděla moje kmotra Claudine apletla. Pohled na
pletoucí Claudine mi připadal stejně nereálný, jako když jsem vdomku nečekaně spatřila Billa.
Rozhodla jsem se, že budu ještě spát – sice jsem se zba
běle stáhla do sebe, ale myslím si, že jsem na to měla nárok. „Bude vpořádku,“ řekla doktorka
Ludwigová, která se mihla kolem postele. To mi prozradilo, že neležím na žádném moderním
nemocničním lůžku. Doktorka Ludwigová se starala ovšechny nemocné, které nebylo možné
hospitalizovat vnemocnici pro normální smrtelníky, protože tamní zaměstnanci by při pohledu na
ně skřikem utekli nebo protože by laboratoř nedokázala analyzovat jejich krev. Když prošla kolem
mého lůžka azamířila ke dveřím, spatřila jsem její nepoddajné hnědé vlasy. Doktorka Ludwigová
měla dost hluboký hlas. Připadalo mi, že je hobitka. Asi to nebyla pravda, ale rozhodně tak
vypadala. Chvíli jsem strávila úvahami, jestli jsem někdy zahlédla její nohy aboty. „Sookie…“ Oči
doktorky Ludwigové se objevily vedle mého loktu. „Zabírají ty léky?“ Nevěděla jsem, jestli je tohle
její druhá návštěva umého lůžka, nebo jestli mě zase postihl výpadek paměti. „Už to tolik nebolí,“
odpověděla jsem šeptem ochraptěle. „Jako kdybych začínala být trochu otupělá. Je to… naprosto
úžasné.“ Doktorka přikývla. „Ano. Na to, že jste člověk, máte obrovské štěstí.“ Zvláštní! Cítila jsem se sice líp než vtom domku, ale nezdálo se mi, že mám štěstí. Pokusila jsem se vsobě
vydolovat aspoň trochu radosti nad svým osudem. Žádná ve mně ale nebyla. Byla jsem naprosto
chladná. Moje emoce na tom byly stejně mizerně jako celé mé tělo. „Ne,“ řekla jsem apokusila se
zavrtět hlavou, ale dokonce ani utišující léky nedokázaly přehlušit palčivou bolest krku aumožnit
mi, abych sním aspoň trochu pohnula. Několikrát jsem se zakuckala. „Nejste mrtvá,“
poznamenala doktorka Ludwigová. Ale moc mi ktomu nechybělo, pomyslela jsem si. Řekla bych,
že záchrana přišla právě ve chvíli, kdy jsem překračovala hranici mezi životem a smrtí. Kdyby mě
moji zachránci vysvobodili ochvilku dřív, asi bych se celou cestu na kliniku pro nadpřirozené
bytosti, nebo kde jsem to právě ležela, od srdce smála. Ale podívala jsem se smrti do tváře tak
zblízka, že jsem rozeznala ijednotlivé póry na její kůži avytrpěla si příliš mnoho bolesti. Tentokrát
se ztoho jen tak neoklepu. Tentokrát jsem byla po psychické i fyzické stránce úplně zničená,
rozmělněná, vykuchaná aoškrábaná na dřeň. Netušila jsem, jestli se ještě někdy dokážu chovat
stejně klidně jako před únosem. Mnohem prostšími slovy jsem se stím svěřila doktorce
Ludwigové. „Jestli vám to pomůže… jsou mrtví,“ odpověděla. Ano, dá se říct, že se mi ulevilo.
Doufala jsem, že tahle část našeho rozhovoru není jen výplodem mé představivosti. Trochu jsem
se totiž bála, že se mi ojejich smrti zdálo v nějakém překrásném snu. „Lochlana sťal váš
pradědeček,“ dodala. Takže můj věznitel číslo jedna byl Lochlan. „A Bill Compton rozdrásal hrdlo
jeho sestře Neave.“ Dvojce. „Kde je Niall teď?“ zeptala jsem se. „Vede válku,“ odpověděla
doktorka svážnou tváří. „Vyjednávání ataktizování skončilo. Teď už se jenom zabíjí.“ „A Bill?“ „Byl
nesmírně těžce zraněný,“ pokračovala drobná doktorka. „Než Neave vykrvácela, bodla ho a
oplatila mu jeho kousnutí. Ten nůž byl stříbrný, stejně jako ostré nástavce na jejích zubech. To
stříbro proniklo Billovi do těla.“ „Dostane se ztoho,“ poznamenala jsem. Doktorka Ludwigová
pokrčila rameny. Vtu chvíli jsem měla pocit, že mi srdce vyskočí zhrudníku až ke stropu. Nemohla
jsem ale připustit, aby se mi obavy projevily ivobličeji. Pokusila jsem se protlačit do myšlenek
někoho jiného než Billa. „A Tray? Je tady taky?“ Doktorka na mě upřela dlouhý pohled. „Ano,“
odpověděla nakonec. „Musím za ním. Iza Billem.“ „Ne! Nesmíte se pohybovat. Je den, takže Bill
spí. Dnes večer, dokonce už za několik hodin, přijede Eric a přivede s sebou přinejmenším
jednoho dalšího upíra. To bude znamenat velkou pomoc. Vlkodlak je příliš vážně zraněný, takže
sním nemůžete mluvit.“ Vůbec jsem její slova nevnímala. Myšlenky mi uháněly kupředu. Nebylo
to žádné závratné tempo, ale už jsem vhlavě neměla takovou mlhu. „Řekl otom už někdo
Samovi?“ Jak dlouho jsem vlastně byla pryč? Kolik hodin jsem zameškala vpráci? Doktorka
Ludwigová pokrčila rameny. „Nevím. Asi ano. Mám pocit, že Samovi se donese úplně všechno.“
„Dobře.“ Pokusila jsem se trochu posunout, ale bolestí jsem zalapala po dechu. „Budu si muset
dojít na záchod,“ hlesla jsem. „Claudine,“ otočila se doktorka Ludwigová kmé společnici. Ta
okamžitě odložila pletení avstala zhoupacího křesla. Teprve teď jsem si všimla, že moje
překrásná kmotra vypadá, jako kdyby ji někdo protáhl cirkulárkou. Odhalené paže měla poseté
škrábanci ařeznými ranami aobličej strhaný. Usmála se na mě, ale zjejího výrazu čišela bolest.
Zvedla mě do náruče, ale cítila jsem, že ji to stojí spoustu sil. Přitom jsem věděla, že by Claudine
dokázala zvednout idospělé dobytče. „Promiň,“ řekla jsem. „Zvládnu to sama. Vím to.“ „Ať tě to
ani nenapadne,“ prohlásila Claudine. „Vidíš, už jsme tady.“ Když jsme splnily svou misi, Claudine
mě zase vzala do náruče aodnesla zpátky do postele. „Co se ti stalo?“ zeptala jsem se jí.
Doktorka Ludwigová mezitím odešla bez jediného slova. „Přepadli mě,“ odpověděla Claudine
sladce. „Pár hloupých světlušek a jeden vílí muž. Jmenoval se Lee.“ „Zřejmě to všichni byli
Breandanovi spojenci, nemám pravdu?“ Claudine přikývla azase vzala do ruky jehlice. Zdálo se
mi, že plete maličký svetřík. Napadlo mě, že ho vyrábí pro nějakého skřítka. „Byli,“ odpověděla.
„Teď znich zůstaly jen kousky kostí a masa,“ dodala spokojeně. Takhle se z Claudine nikdy
nestane anděl. Nebyla jsem si jistá, jak to unich chodí, ale měla jsem dojem, že rozsekávání lidí
na kousky není ten nejlepší způsob, jak toho dosáhnout. „Dobře,“ řekla jsem. Čím víc
Breandanových stoupenců se ocitne na onom světě, tím líp. „Viděla jsi Billa?“ „Ne,“ odpověděla
Claudine bez zájmu. „Kde je Claude?“ zeptala jsem se. „Je vbezpečí?“ „Zůstal s Niallem,“
odpověděla Claudine a poprvé za celou dobu se jí vobličeji objevil ustaraný výraz. „Snaží se najít
Breandana. Dědeček předpokládá, že pokud zlikviduje vůdce, jeho stoupencům nezbude jiná
možnost než ukončit válku aodpřísáhnout mu poslušnost.“ „Och! Aty jsi sním nešla, protože…“
„Hlídám tě,“ odpověděla stručně. „A aby sis nemyslela, že jsem si vybrala ten nejsnazší úkol,
jsem si jistá, že Breandan se usilovně snaží tohle místo vypátrat. Musí strašně zuřit. Protože teď
jsou jeho milovaní zabijáci mrtví, musel vstoupit do lidského světa, který tolik nenávidí. Neave aLochlan byli jeho oblíbenci. Žili sním po celá staletí na hromádce.“ „Fuj,“ řekla jsem a
znechuceně se otřásla. „Och, fuj!“ Nedokázala jsem si ani představit, jak ten jejich život na
hromádce vypadal. To, co jsem viděla v domku, vůbec nevypadalo jako láska. „Nikdy bych tě
neobvinila, že sis vybrala ten nejsnazší úkol,“ řekla jsem, když mě přešla nevolnost. „Celý tenhle
svět je nebezpečný,“ dodala jsem aClaudine po mně střelila pohledem. „Breandan… Co je to
vůbec za jméno?“ zeptala jsem se po chvíli, kterou jsem strávila sledováním jehlic, které se
svižně a elegantně kmitaly v Claudininých rukou. Nedokázala jsem si představit, jak bude ten
chlupatý zelený svetřík nakonec vypadat, ale jeho výroba vypadala efektně. „Irské,“ odpověděla.
„Všechna nejstarší jména vtéhle části světa jsou irská. Claude ajá jsme je také měli, ale připadala
mi hloupá. Proč bychom si nemohli udělat radost? Stejně je nikdo nedokáže správně přečíst
avyslovit. Když mě tím jménem někdo oslovil, znělo to, jako když kočka vykašlává chomáč
chlupů.“ Několik následujících minut jsme mlčely. „Pro koho je ten svetřík? Čekáš snad
přírůstek?“ zeptala jsem se svým novým sípavým hlasem. Snažila jsem se olehký tón, ale
vyznělo to dost děsivě. „Ano,“ odpověděla Claudine, zvedla hlavu apodívala se na mě. Oči jí
doslova zářily. „Budu mít dítě. Zčisté vílí krve.“ Ta novina mě ohromila, ale pokusila jsem se svůj
údiv zamaskovat tím nejširším úsměvem, jaký jsem ve svém ztuhlém obličeji dokázala vykouzlit.
„No ne, to je fantastické!“ řekla jsem. Napadlo mě, jestli by bylo nezdvořilé zeptat se, kdo je
otcem. Asi ano. „Přesně tak,“ prohlásila Claudine vážně. „Je to úžasné. Nejsme zrovna plodné
bytosti, ato ohromné množství železa na světě nám to ještě zkomplikovalo. Skaždým
následujícím stoletím je nás méně a méně. Mám obrovské štěstí. Je to jeden zdůvodů, proč bych
si nikdy nezačala sčlověkem, ikdyž po tom občas zatoužím. Někteří muži jsou úžasní. Ale nerada
bych vyplýtvala svou plodnost sněkterým znich.“ Vždycky jsem předpokládala, že Claudine
odmítá skočit do postele s některým ze svých lidských nápadníků, protože se chce povznést mezi
anděly. „Takže otec patří k vám,“ poznamenala jsem a oklikou se tak dostala ktématu otce.
„Chodíte spolu už dlouho?“ Claudine se zasmála. „Věděla jsem, že nastal můj čas, aon to viděl
stejně. Nejsme ani blízcí příbuzní, prostě jsme se jeden druhému zalíbili.“ „Pomůže ti to dítě
vychovávat?“ „Jistě. Několik prvních let ho bude hlídat.“ „Uvidím ho někdy?“ zeptala jsem se. Její
štěstí mě těšilo, ale vnímala jsem je jakoby zdálky. „Samozřejmě – pokud vyhrajeme tuhle válku
acesta mezi našimi světy zůstane otevřená. Většinu času tráví v našem prostoru,“ odpověděla
Claudine. „Po lidské společnosti nijak zvlášť netouží.“ Řekla to stejným tónem, jako kdyby mi
oznamovala, že je alergická na kočky. „Pokud Breandan prosadí svou, náš svět se uzavře a
všechno, co jsme získali mezi lidmi, bude pryč. Přijdeme o spoustu úžasných lidských vynálezů,
které se nám hodí, openíze, za které si je můžeme kupovat… Tohle všechno zkrátka zmizí. Život
mezi lidmi je opojný. Vyzařuje znich tolik energie anádherných emocí! Jsou jednoduše…
zábavní.“ Nové téma nás příjemně rozptýlilo, ale protože mě stále bolel krk, moc jsem toho
nenapovídala. Po chvíli Claudine přestalo mluvení bavit a vrátila se k pletení. Po několika
minutách ztuhla azbystřila pozornost, což mě poplašilo. Zchodby ke mně dolehl hluk. Znělo to,
jako kdyby po celé budově pobíhali lidé. Claudine vstala, popošla kúzkým dveřím pokoje,
nahlédla do chodby a vrátila se. Potom, co to udělala potřetí, zavřela dveře azamkla je. Zeptala
jsem se, jestli někoho čeká. „Problémy,“ odpověděla. „A Erica.“ Cožjejednoatotéž,napadlo mě.
„Jsou tady i jiní pacienti? Jsme vůbec v nemocnici?“ „Ano,“ řekla Claudine. „Ale doktorka
Ludwigová ajejí pomocník evakuují všechny nemocné, kteří mohou chodit.“ Myslela jsem, že
jsem si už užila strachu víc než dost, ale napětí, které vyzařovalo zClaudine, se začalo přenášet
ina mě a oživovalo tak moje ochablé emoce. Asi o půl hodiny později zvedla Claudine hlavu.
Poznala jsem z toho, že zase cosi zaslechla. „Blíží se sem Eric,“ řekla. „Musím tě tady sním
nechat samotnou. Neumím zamaskovat svou vůni jako dědeček.“ Vstala, odemkla dveře
aotevřela je dokořán. Eric vešel do pokoje nesmírně tiše. Vjednu chvíli jsem viděla jenom
otevřené dveře, ahned nato už celý prostor mezi zárubněmi vyplnila jeho vysoká postava.
Claudine si vzala pletení aodešla. Přitom se snažila držet od Erica tak daleko, jak to rozměry
místnosti dovolovaly. Přesto Eric okamžitě zavětřil její omamnou vílí vůni. Jakmile zmizela, došel
kmé posteli a sklopil ke mně oči. Nepocítila jsem náhlý příval radosti ani spokojenosti, což muselo
znamenat, že je naše krevní pouto oslabené. Kdykoliv jsem trochu změnila výraz tváře, celá
hlava mě rozbolela jako čert, zčehož jsem usoudila, že ji mám zřejmě posetou modřinami
arankami. Na levé oko jsem viděla jen rozmazaně. Nepotřebovala jsem zrcadlo, abych poznala,
že vypadám příšerně. Vté chvíli mi to ale stejně bylo jedno. Eric se snažil potlačovat vztek, ale
moc se mu to nedařilo. „Do hajzlu svílami,“utrousil a rozčileně ohrnul rty. Nepamatovala jsem si, že bych ho někdy slyšela nadávat. „Jsou mrtví,“ řekla jsem mu tiše a stručně. „Ano. Rychlá smrt
pro ně byla příliš laskavá.“ Přikývla jsem (nakolik to šlo) na znamení upřímného souhlasu.
Dokonce mě napadlo, že by stálo za to přivést je zpátky kživotu jen proto, abych je mohla znovu
zabít. Tentokrát pomaleji. „Podívám se na tvoje zranění,“ řekl Eric. Nechtěl mě vylekat. „Dobře,“
zašeptala jsem, ale bylo mi jasné, že půjde odost odporný pohled. To, co jsem viděla na záchodě,
když jsem si vyhrnula košili, bylo tak nechutné, že mě přešla touha prohlížet se důkladněji. Eric s
lékařskou přesností odhrnul přikrývku apřehoz. Měla jsem na sobě klasickou bílou nemocniční
košili – člověk by si myslel, že na klinice pro nadpřirozené bytosti vymyslí něco exotičtějšího –
asahala mi přirozeně nad kolena. Celé nohy jsem měla pokryté kousanci – skutečně hlubokými
kousanci. Chyběly mi kusy kůže. Při pohledu na svá zranění se mi vybavil cyklus dokumentárních
filmů ožralocích na Discovery Channel. Ty nejhorší rány mi doktorka Ludwigová ovázala. Byla
jsem si jistá, že pod bílou gázou jsou stehy. Eric zůstal chvíli stát bez hnutí. „Povytáhni si košili,“
řekl, ale když si uvědomil, že mám úplně ochablé ruce a že ktomu nemám dost síly, udělal to
sám. Moji věznitelé se nejvíce zajímali ota nejcitlivější místa. Zanechali je vděsivém, možná
dokonce vodporném stavu. Jeden krátký pohled mi stačil. Zavřela jsem oči jako dítě, které se
omylem vydalo na hororový film. Nebylo divu, že to tak bolelo. Už nikdy nebudu stejná ani po
fyzické, ani po psychické stránce. Eric se na mě dlouho mlčky díval a potom mě přikryl. „Za chvíli
se vrátím,“ oznámil mi aodešel. Zanedlouho přinesl několik lahví Pravé krve apostavil je na
podlahu vedle postele. „Posuň se,“ řekl. Nechápavě jsem kněmu zvedla oči. „Posuň se,“
zopakoval netrpělivě. Pak si uvědomil, že to nezvládnu, takže mi jednou rukou podepřel záda,
druhou kolena aopatrně mě posunul ke straně postele. Naštěstí byla mnohem větší než normální
nemocniční lůžko, takže jsem se nemusela otočit na bok, abych Ericovi udělala místo. „Napiješ
se,“ prohlásil Eric. „Cože?“ „Dám ti svoji krev. Jinak by ti zotavování zabralo několik týdnů. Tolik
času nemáme.“ Řekl to tak rozhodně a nekompromisně, že jsem se konečně uvolnila vramenou.
Až doteď jsem si neuvědomovala, jak pevně mi je svírají obvazy. Eric se kousl do zápěstí
anastavil mi je před ústa. „Pij!“ řekl, jako kdyby vůbec nepočítal stím, že bych se mohla vzepřít.
Druhou ruku mi zasunul pod krk azvedl mi hlavu. Nečekal mě žádný vzrušující ani příjemný
zážitek, jako když mě kousl během našeho milování. Na okamžik jsem se podivila, proč ho tak
slepě poslouchám. Eric ale řekl, že nemáme čas. Vhloubi duše jsem věděla, co to znamená, ale
zároveň jsem se cítila příliš slabá a čas mi v té chvíli připadal jenom jako nicotná pomíjivá
veličina. Otevřela jsem ústa a polkla. Kvůli svým děsivým zraněním a mučivé bolesti jsem nijak
neřešila, jestli dělám správnou věc. Věděla jsem, že účinky upíří krve se projeví velice rychle.
Ericovo zápěstí se ale během chvilky zacelilo, takže je musel znovu otevřít. „Víš určitě, že je to
správné?“ zeptala jsem se, když se do ruky kousl podruhé, ale hned nato mi krkem projela
prudká bolest, takže jsem okamžitě zalitovala, že jsem se vůbec pokusila mluvit. „Ano,“
odpověděl Eric. „Vím, kdy to bude příliš. Než jsem sem přišel, dostatečně jsem se napil. Musíme
tě dát do pořádku, aby ses mohla pohybovat.“ Choval se tak věcně, že už jen díky tomu se mi
ulevilo. Žádné projevy lítosti bych nesnesla. „Pohybovat se?“ Při té představě se mi rozklepala
kolena. „Ano. Breandanovi stoupenci mohou – ataké se to stane – tohle místo najít. Zaměří se na
tvou stopu. Zůstala na tobě vůně těch dvou, kteří ti ubližovali. Dobře vědí, že Niall je kvůli tobě
ochotný zabít isvé vlastní lidi. Kdyby tě dopadli, udělalo by jim to ohromnou radost.“ Při představě
dalších potíží jsem přestala pít ado očí mi vhrkly slzy. Eric mě něžně pohladil po tváři. „Přestaň,“
prohlásil nakonec. „Musíš být silná. Jsem na tebe hrdý, chápeš?“ „Proč?“ Přitiskla jsem rty kjeho
zápěstí aznovu se napila. „Jsi pořád vcelku azůstala jsi člověkem. Lochlan aNeave už dokázali
roztrhat na kusy upíry ivíly – zůstaly znich doslova jen cáry. Ty jsi ale přežila atvoje osobnost
aduše zůstaly nedotčené.“ „Přišla záchrana.“ Po hlubokém nádechu jsem sklonila hlavu zpět
kjeho zápěstí. „Přežila bys toho ještě mnohem víc,“ řekl Eric, natáhl se pro láhev Pravé krve a
rychle ji do sebe obrátil. „To bych nechtěla.“ Znovu jsem se nadechla. Přestože mě stále bolel krk,
už to nebylo tak nesnesitelné. „Nechtěla jsem žít. Po tom všem…“ Eric mě políbil na čelo. „Přežila
jsi. Oni jsou mrtví. Teď jsi moje a tak to zůstane. Nezmocní se tě.“ „Vážně si myslíš, že sem
přijdou?“ „Ano. Pokud to neudělá sám Breandan, najdou tohle místo jeho zbývající nohsledi.
Nemá už co ztratit, ale nemíní odejít se zraněnou pýchou. Bojím se, že zanedlouho nás vypátrají.
Doktorka Ludwigová už přesunula téměř všechny pacienty.“ Na okamžik se pootočil, jako kdyby
zbystřil sluch. „Ano, většina znich je pryč.“ „Kdo tu ještě zůstal?“ „Bill je ve vedlejším pokoji.
Clancy mu dává napít krve.“ „Ty jsi mu svou dát nechtěl?“ „Kdybych pro tebe nemohl nic udělat…
nechal bych ho shnít.“ „Proč?“ zeptala jsem se. „Přišel mě zachránit. Proč by ses na něj měl zlobit? Kde jsi byl vtu chvíli ty?“ Hrdlo se mi sevřelo, jak ve mně začala kypět zlost. Eric sebou
lehce trhl, což byla na tak starého upíra překvapivě silná reakce, aodvrátil ode mě oči. Nemohla
jsem uvěřit, že jsem mu vůbec něco podobného řekla. „Nebudu tvrdit, že bylo tvou povinností
hledat mě, ale celou dobu jsem vto doufala – přála jsem si, abys přišel, modlila se za to, neustále
jsem si omílala, že mě třeba zaslechneš…“ „Nedělej mi to!“ vyhrkl Eric. „Nedělej mi to.“ Potom se
zachvěl, jako kdyby mu moje slova ubližovala. „Vysvětlím ti to,“ dodal tiše. „Všechno ti řeknu.
Pochopíš to. Teď na to ale nemáme dost času. Už je ti lépe?“ Zamyslela jsem se. Už jsem
netrpěla tolik jako předtím. Rozdrásané svaly mě nesnesitelně svědily, což znamenalo, že se hojí.
„Začínám mít pocit, že jednou na tom zase budu dobře,“ odpověděla jsem rozvážně. „Och, je tu
ještě Tray Dawson?“ Eric ke mně vyslal nesmírně vážný pohled. „Ano. Nemohli ho přesunout.“
„Proč ne? Proč ho doktorka Ludwigová nevzala ssebou?“ „Nepřežil by převoz.“ „To ne!“ vydechla
jsem. Dokonce i po všem, co mě potkalo, jsem ještě byla schopná údivu.
„Bill mi řekl, že se napil upíří krve. Ti mizerové doufali, že ztoho zešílí aublíží ti, ale místo toho se
zachoval rozumně a odjel. Lochlan a Neave nabrali zpoždění, protože je našla dvojice Niallových
bojovníků a napadla je. Potom se rozhodli, že budou hlídkovat kolem tvého domu. Chtěli se
pojistit, že ti Dawson nepřijde na pomoc. Bill mi zavolal, že jede za tebou kDawsonovu domu.
Jenomže Lochlan aNeave Traye těsně předtím přepadli. Pěkně si sním užili, než… než chytili
tebe.“ „Je na tom Dawson hodně špatně? Myslela jsem si, že účinky té krve brzy pominou.“
Nedovedla jsem si představit, že by někdo mohl porazit nejsilnějšího vlkodlaka, jakého jsem
znala. „Krev byla jenom prostředek, jak do něj dostat jed. Myslím, že ho na vlkodlakovi nikdy
předtím nevyzkoušeli. Zřejmě se rozhodli, že se na něm trochu pocvičí. Můžeš vstát?“ Pokusila
jsem se napnout svaly a přimět je k pohybu. „Ještě ne.“ „Odnesu tě.“ „Kam?“ „Bill stebou chce
mluvit. Musíš být silná.“ „Kabelku!“ vyhrkla jsem. „Potřebuju si zní něco vzít.“ Eric mlčky položil
vedle mě na postel hebkou plátěnou kabelku, která teď byla celá potrhaná a špinavá. S
nesmírným vypětím sil se mi podařilo otevřít ji avklouznout do ní rukou. Když Eric viděl, co jsem
zní vytáhla, udiveně zvedl obočí. Vtu chvíli ale zvenčí cosi zaslechl a poplašeně se otočil. Hned
nato se zvedl, vzal mě do náruče azvedl mě tak zlehka, jako kdyby nesl talíř špaget. Udveří jsme
se zastavili ajá se pokusila otočit kulatou klikou. Jakmile se mi to podařilo, Eric je nohou otevřel
avynesl mě na chodbu. Všimla jsem si, že jsme ve velice staré budově, která byla ke svému
nynějšímu účelu přestavěná později. Předtím tu zřejmě sídlila nějaká firma. Po obou stranách
chodby se táhly dveře, které podle všeho bývaly kancelářemi, a vpolovině jsem zahlédla jakési
prosklené řídící středisko. Přes něj bylo vidět do potemnělého skladiště. Svítilo vněm právě tolik
světel, abych poznala, že kromě několika pohozených polic a součástek strojů je prázdné.
Odbočili jsme doprava azamířili do pokoje na konci chodby. Opět se mi dostalo té cti otočit klikou,
ale tentokrát jsem už při tom necítila tak mučivou bolest. Vpokoji stály dvě postele. Bill ležel
vnapravo. Clancy seděl vedle něj na plastové židli, přiražené až khraně postele, akrmil Billa úplně
stejně jako před chvílí Eric mě. Bill byl vobličeji úplně šedivý a tváře měl propadlé. Vypadal jako
smrt. Ve druhé posteli ležel Tray Dawson. Pokud se oBillovi dalo říct, že po něm smrt natahovala
ruce, pak Tray vypadal, jako kdyby ho už dostihla. Celou tvář měl pokrytou modřinami aněkdo mu
ukousl jedno ucho. Oteklé oči měl zavřené abyl samá krev. Nic víc jsem zjeho obličeje neviděla.
Zasádrované ruce měl položené na prostěradle. Eric mě položil vedle Billa. Když můj zmučený
zachránce otevřel oči, zjistila jsem, že alespoň ty se nezměnily: byly stále stejně hnědé a
tajemné. Přestal pít od Clancyho, ale ani se nepohnul. Nezdálo se, že je mu líp. „Pořád má vsobě
to stříbro,“ poznamenal tiše Clancy. „Proniklo mu do celého těla. Bude potřebovat neustálý přísun
krve, aby se ho zbavil.“ Chtěla jsem se zeptat: „Uzdraví se?“, ale protože Bill ležel přímo přede
mnou, musela jsem zůstat zticha. Clancy vstal ze židle azačal se tiše bavit sEricem. Pokud jsem
mohla soudit podle Ericova výrazu, nebylo to nic příjemného. „Jak je ti, Sookie?“ zeptal se Bill.
„Uzdravíš se?“ Pak mu hlas vypověděl službu. „Na to jsem se chtěla zeptat já tebe,“ odpověděla
jsem. Ani jeden znás ale neměl sílu nebo vůli kličkovat. „Přežiješ,“ vydechl spokojeně. „Cítím, že
ti Eric dal napít své krve. Stejně by ses uzdravila, ale takhle ti aspoň nezůstanou jizvy. Je mi líto,
že jsem se tam nedostal rychleji.“ „Zachránil jsi mi život.“ „Viděl jsem, jak tě unášejí,“ řekl.
„Cože?“ „Viděl jsem, jak tě unášejí,“ opakoval. „Ty…“ Měla jsem na jazyku: „Tys je nezastavil?“,
ale připadalo mi to příliš kruté. „Věděl jsem, že je nedokážu sám porazit,“ odpověděl prostě.
„Kdybych se je pokusil přemoct a oni mě při tom zabili, bylo by po tobě. Ovílách toho moc nevím,
ale dokonce ijá jsem slyšel o Neave a její bratrovi.“ Těch pár vět Billa naprosto vyčerpalo. Pokusil
se pootočit hlavu, aby se mi mohl podívat do tváře, ale nepohnul jí víc než o centimetr. Jeho tmavé vlasy ztratily lesk asílu azpokožky mu už nevycházela ta matná záře, která mě při našem
prvním setkání tak uchvátila. „Takže jsi zavolal Niallovi?“ zeptala jsem se. „Ano,“ odpověděl, aniž
pohnul rty. „Vlastně jsem zavolal Ericovi. Řekl jsem mu, co jsem viděl, a poprosil ho, aby se spojil
sNiallem.“ „Kde stál ten starý dům?“ zeptala jsem se. „V Arkansasu, severně odsud,“ řekl Bill.
„Chvíli nám trvalo, než jsme tě vystopovali. Odvezli tě autem… ale přitom projeli říší víl. Našli
jsme tě díky mému čichu aNiallovým znalostem vílích kouzel. Nakonec se to podařilo. Zachránili
jsme alespoň tebe. Mám pocit, že pro toho vlkodlaka už bylo pozdě.“ Netušila jsem, že tam Tray
byl se mnou. Ikdyž by mi to nijak nepomohlo, možná bych si nepřipadala tak osamělá. Zřejmě
právě proto mi moji věznitelé nedovolili setkat se sním. Vsadila bych se, že Neave aLochlan
věděli opsychologii mučení prakticky všechno, co se dalo. „Víš určitě, že je…“ „Zlato, jen se na
něj podívej!“ „Ještě to nemám za sebou,“ zamulal Tray. Pokusila jsem se vstát a vydat se za ním,
ale bylo to ještě nad moje síly. Přetočila jsem se alespoň na bok čelem k němu. Postele stály tak
blízko usebe, že jsem ho dobře slyšela. Zřejmě mě zaregistroval. „Trayi!“ vzdychla jsem. „Je mi to
moc líto.“ Tray mlčky zavrtěl hlavou. „Je to moje chyba. Měl jsem vědět… že ta ženská vlese…
byla podvodnice.“ „Udělal jsi všechno, co bylo vtvých silách. Kdybys jí vzdoroval, zabila by tě.“
„Místo toho umírám tady,“ poznamenal apokusil se otevřít oči. Téměř se mu to povedlo. „Moje
chyba,“ řekl. Nedokázala jsem zastavit proud slz. Tray hned nato zase upadl do bezvědomí.
Pomalu jsem se otočila čelem kBillovi avšimla jsem si, že mu zpokožky začíná mizet šedá barva.
„Nikdy bych nedovolil, aby ti ublížili,“ řekl. „Měla stříbrný nůž a na konci zubů stříbrné násady…
Podařilo se mi rozsápat jí krk, ale nezemřela hned… Bojovala až do konce.“ „Clancy ti dal svou
krev,“ namítla jsem. „Dostaneš se ztoho.“ „Možná,“ odpověděl Bill stejně chladným aklidným
hlasem jako jindy. „Už se mi vrací síla. Případný souboj přežiju. Přijde velice brzy.“ Můj údiv se
nedal vyjádřit slovy. Upíři umírali, jen když jste je probodli kolíkem nebo jim usekli hlavu. Ve
vzácných případech je dokázal zabít i vzácný Čínský virus, který je pro upíra něco jako pro lidi
AIDS. Ale otrava stříbrem? „Bille,“ hlesla jsem. Hlavou se mi honila spousta věcí, které bych mu
ráda řekla. Na okamžik zavřel oči, ale pak se na mě znovu podíval. „Blíží se,“ ozval se Eric. Vtu
chvíli musel jít další rozhovor sBillem stranou. „Breandanovi stoupenci?“ zeptala jsem se. „Ano,“
odpověděl Clacy stručně. „Našli vaši stopu.“ Znělo to vyčítavě, jako kdyby to byla moje vina, že
jsem za sebou nechala vůni, podle níž mě mohli najít. Eric vytáhl zpouzdra na stehně nezvykle
dlouhý nůž. „Železo,“ poznamenal s úsměvem. Bill se rovněž usmál, ale nebyl to radostný úsměv.
„Zabijte jich tolik, kolik zvládnete,“ řekl už otrochu hlasitěji. „Clancy, pomoz mi vstát!“ „Ne!“ vyhrkla
jsem. „Zlato,“ ohradil se Bill nanejvýš chladným tónem. „Vždycky jsem tě měl rád abudu hrdý,
když zemřu při tvé ochraně. Až tu nebudu, pomodli se za mě vkostele.“ Clancy se k Billovi sklonil
a pomohl mu vstát z postele. Přitom po mně střelil nepřátelským pohledem. Když se Bill postavil,
zavrávoral. Byl stejně slabý jako kterýkoliv smrtelník. Svlékl si košili a nechal si jen nemocniční
kalhoty s gumou v pase. Ani já nechtěla zemřít v nemocniční košili. „Ericu, nemáš pro mě ještě
jeden nůž?“ zeptal se Bill. Eric mu podal zkrácenou verzi své zbraně, která vmých očích
připomínala meč. Přitom nespouštěl zočí dveře. Clancy byl také ozbrojený. Nikdo se ani slovem
nezmínil, že bychom někam přenesli Traye. Když jsem kněmu zaletěla pohledem, zdálo se, že už
zemřel. Vtu chvíli zazvonil Ericovi mobil. Jeho ostrý zvuk mě tak vyděsil, že jsem nadskočila
oněkolik centimetrů. „Ano?“ řekl do něj Eric úsečně. Chvíli mlčky poslouchal apotom zaklapl kryt.
Skoro mě to rozesmálo. Představa, že nadpřirozené bytosti spolu komunikují přes mobilní
telefony, mi připadala nesmírně směšná. Když jsem se ale podívala na Billa, který se opíral
ostěnu, pomyslela jsem si, že už mi nikdy vživotě nebude nic připadat směšné. „Niall ajeho
nohsledi jsou na cestě,“ upozornil nás Eric klidně, jako kdyby předčítal článek ovývoji na burze.
„Breandan uzavřel všechny ostatní portály do světa víl. Zůstal jen jeden. Nevím proto, kdy
dorazí.“ „Jestli to přežijeme,“ ozval se Clancy, „požádám tě, abys mě propustil ze služby, Ericu.
Najdu si jiného pána. Představa, že mě potká konečná smrt při obraně lidské ženy, je nechutná
bez ohledu na to, jaké je mezi vámi pouto." „Pokud zemřeš,“ opáčil Eric, „bude to kvůli tomu, že
jsem ti jako tvůj šerif přikázal bojovat. Otvé rozumy nemám zájem.“ Clancy přikývl. „Ano, pane.“
„Když ale přežiješ, propustím tě.“ „Děkuju, Ericu.“ Panenko skákavá, doufala jsem, že teď jsou
konečně spokojení, když se takhle dohodli. Bill se dosud kymácel, ale Eric sClancym pro něj měli
jen obdivné pohledy. Ačkoliv jsem neslyšela, očem přemýšlejí, napětí vmístnosti nesnesitelně
houstlo. Anaši nepřátelé se blížili. Když jsem upřela zrak na Billa, který zdánlivě klidně čekal na
smrt, vybavila jsem si ho takového, jak jsem ho znala: prvního upíra, kterého jsem viděla, prvního
muže, snímž jsem se milovala, aprvního nápadníka, ke kterému jsem vzplála láskou. Všechny následující události sice na moje vzpomínky vrhaly temný stín, ale na okamžik jsem ho opět
spatřila stejnýma očima jako dřív a znovu jsem se do něj zamilovala. Náhle se dveře rozletěly na
třísky. Ve stejném okamžiku jsem zahlédla odlesk sekery azaslechla povzbudivý pokřik, kterým
muže se sekerou obdařili jeho spolubojovníci. Také jsem vstala, protože jsem se rozhodla, že
místo vposteli radši zemřu vestoje. Dosud mě úplně neopustila odvaha. Ericova krev ve mně
možná podněcovala stejný hněv achuť kboji jako vněm. Nic Erica nedokázalo vzrušit tolik, jako
představa nebezpečného souboje. Vyškrábala jsem se na nohy. Zjistila jsem, že už můžu chodit,
ikdyž jen po krůčcích. Všimla jsem si, že onedalekou stěnu jsou opřené dřevěné berle.
Nevzpomínám si, že bych někdy viděla podobné pomůcky, ale ve vybavení téhle nemocnice
téměř nic nepatřilo ke standardu. Chytila jsem berli za spodní část, zvedla ji a pokusila se zjistit,
jestli se sní dokážu rozmáchnout. Odpověď zněla: „Pravděpodobně ne.“ Klidně bych při tom
mohla spadnout. Jenomže aktivní odpor mi připadal mnohem lepší než pasivní. Vzala jsem si do
rukou zbraně, které jsem vytáhla zkabelky. Berle mě alespoň udrží ve vzpřímené poloze.
Všechno se odehrálo rychleji, než dokážu vylíčit. Víly se dál dobývaly do dveří aměnily je vtřísky.
Nakonec se vnich objevil dostatečně velký otvor, aby jím prolezl vysoký hubený muž s vlasy jako
pavučina a se zelenýma očima, z nichž vyzařovalo potěšení zboje. Ohnal se po Ericovi mečem,
ale Viking jeho ránu vykryl azasáhl protivníka do břicha. Muž zařval bolestí aschoulil se. Hned
vzápětí mu Clancy zasadil další ránu, která mířila na krk auťala mu hlavu. Přitiskla jsem se zády
ke zdi azapřela se oberli. Vkaždé ruce jsem držela zbraň. Bill stál po mém boku, ale postupně se
pomalu, zcela záměrně posunul přede mě. Po dalším útočníkovi, který se dostal dovnitř otvorem
ve dveřích, hodil nůž a zasáhl ho do krku. Potom se obrátil anatáhl ruku po babiččině železné
lopatce. Dveře už byly téměř zničené aútočící smečka zříše víl jako by se na okamžik stáhla.
Potom se třískami protáhl další muž apřekročil tělo mrtvého útočníka. Věděla jsem, že to musí být
Breandan. Rusé vlasy měl vzadu spletené, akdyž zvedl meč, aby se jím ohnal po Ericovi, zčepele
odletěly kapky krve. Eric byl vyšší, ale Breandan měl delší zbraň. Byl zraněný akošili měl zalitou
krví. Zramene mu trčelo cosi třpytivého. Když jsem zjistila, že je to pletací jehlice, věděla jsem, že
krev na jeho meči musí patřit Claudine. Zachvátil mě hrozivý vztek, který mě alespoň udržel na
nohou, protože jinak bych se zhroutila. Breandan uskočil do strany, přestože mu Eric nechtěl
popřát ani chvilku oddychu. Jeho místo zaujala nesmírně vysoká žena, která prolezla dveřmi
hned za Breandanem, arozmáchla se po Ericovi palcátem – skutečným palcátem. Eric se přikrčil
apalcát pokračoval vletu, dokud nezasáhl Clancyho do spánku a nezalil upírovy rudé vlasy krví.
Clancy se okamžitě svezl k zemi jako pytel písku. Breandan ho přeskočil a uťal mu hlavu. Pak se
s děsivým šklebem vrhl k Billovi. „To ty,“ procedil mezi zuby. „To ty jsi zabil Neave!“ „Rozsápal
jsem jí hrdlo,“ odpověděl Bill stejně rozhodně jako kdykoliv jindy, ale nato zavrávoral. „Vidím, že
ona ti nezůstala nic dlužná,“ řekl Breandan apousmál se. Zdálo se, že už není tak ostražitý jako
předtím. „A já tě přinutím, abys to pochopil.“ Tray Dawson, na něhož všichni zapomněli, na posteli
vrohu sebral veškerou sílu achytil Breandana za košili. Breandan se pootočil asvýrazem člověka,
kterého obtěžuje otravná moucha, zasadil bezbrannému vlkodlakovi ránu mečem. Když jej zvedl,
čepel byla rudá čerstvou krví. V té chvíli mu Bill vrazil železnou lopatku do podpaždí. Breandan
se otočil ase zděšeným výrazem sklopil oči klopatce, jako by nevěřil, že mu skutečně trčí ztěla.
Zkoutku úst se mu vyřinula krev. Bill se začal sesouvat kzemi. Náhle mě přepadl dojem, jako
kdyby se celý svět zastavil. Měla jsem před sebou volný prostor, protože žena, která předtím
skočila do místnosti, přestala bojovat s Ericem a přiskočila k tělu svého prince. Dlouze hlasitě
zavyla, aprotože se Bill mezitím svezl kzemi, rozmáchla se mečem proti mně. Celou jsem ji
postříkala citronovou šťávou zvodní pistole. Žena znovu zavyla, tentokrát ovšem bolestí. Šťáva jí
zasáhla hrudník a paže a ze všech míst, kde ženě ulpěla na pokožce, začal stoupat vzhůru kouř.
Uvědomila jsem si, že se jí kapka šťávy musela dostat ido oka, protože si je volnou rukou začala
mnout. Eric využil její momentální nepozornosti – máchnutím dlouhého nože jí uťal ruku apak ji
ubodal. Vtom okamžiku vyplnila dveře Niallova postava. Při pohledu na ni mě rozbolely oči. Místo
černého obleku, který nosil na setkání v lidském světě, měl na sobě dlouhou tuniku akní volné
kalhoty, zasunuté do bot. Každičký kousek jeho oblečení byl bílý adoslova zářil… kromě míst, kde
byl postříkaný krví. Nastalo dlouhé ticho. Nezůstal už nikdo, koho bychom museli zabít. Nohy mi
vypověděly službu, jako kdyby byly ztajícího vosku. Svezla jsem se na zem. Zjistila jsem, že se
opírám ostěnu vedle Billa. Nepoznala jsem, jestli je živý nebo mrtvý, ana to, abych vykřikla nebo
se rozplakala, jsem byla příliš vykolejená a vyděšená. Opět se mi otevřely některé rány a Eric,
stále ještě plný energie ze souboje, ucítil vůni krve, do níž se mísila vůně víl. Než se ke mně Niall stačil natáhnout, Eric si klekl vedle mě azačal mi olizovat krev zranky na tváři. Nevadilo mi to,
protože předtím mi dal napít té svojí. Jen si bral zpátky, čeho se předtím kvůli mně vzdal. „Pryč
od ní, upíre!“ řekl můj pradědeček velice tiše. Eric zvedl hlavu. Oči měl slastně zavřené acelý se
chvěl. Potom se svezl vedle mě azadíval se na Clancyho tělo. Z tváře mu zmizela veškerá radost
apo tváři mu skanula rudá slza. „Je Bill naživu?“ zeptala jsem se. „Nevím,“ odpověděl Eric
asklopil oči ke své ruce. Ion utrpěl zranění – na levém předloktí měl hlubokou řeznou ránu –, ale
přes roztržený rukáv bylo vidět, jak se mu zaceluje. Můj pradědeček si sedl do dřepu přímo přede
mě. „Nialle!“ vydechla jsem. Musela jsem vyvinout nezměrnou sílu, abych dokázala pohnout
ztuhlými rty. „Nialle, už jsem ani nedoufala, že přijdeš včas.“ Popravdě řečeno, vůbec nevím, co
mi odpověděl. Úplně poprvé mi život připadal tak složitý, až jsem měla dojem, že za všechny
tyhle potíže ani nestojí. Pradědeček mě vzal do náručí. „Teď už jsi v bezpečí,“ řekl. „Jsem jediný
princ, který zůstal naživu, a to mi nikdo nevezme. Většina mých nepřátel je pryč.“ „Rozhlédni se,“
poznamenala jsem, hlavu položenou na jeho rameni. „Nialle, podívej se, kdo všechno tomu padl
za oběť.“ Po prostěradle stékala krev Traye Dawsona apo kapkách se shlukovala na podlaze. Bill
ležel zhroucený na mém pravém stehně. Přes ruce, jimiž mě
Niall tiskl k sobě a hladil po vlasech, jsem sjela pohledem k Billovi. Žil tak dlouho, a pokaždé se
mu nějak podařilo přežít. Byl pro mě připravený zemřít. Neznala jsem žádnou ženu – lidskou, vílí
nebo upíří –, kterou by to nepoznamenalo. Vybavila jsem si společně strávené noci, všechny
chvíle, kdy jsme leželi bok po boku v posteli a povídali si, arozplakala jsem se, přestože mi
připadalo, že jsem příliš unavená, než abych dokázala uronit byť jen jedinou slzu. Niall se ode mě
odtáhl a podíval se na mě. „Musíš se vrátit domů,“ prohlásil. „Co Claudine?“ „Je vletních
krajinách.“ Žádné další špatné zprávy bych už nepřežila. „Přenechám ti úklid,“ oznámil Eric
Niallovi. „Tvoje pravnučka patří mně anikomu jinému. Odvezu ji domů.“ Niall probodl Erica
pohledem. „Ne všechna těla patří našim,“ namítl azaletěl očima ke Clancymu. „A co uděláme
stamtím?“ „Tense musí vrátit do svého domu,“ ozvala jsem se. „Dopřejeme mu pohřeb, jaký se
sluší a patří. Nemůže se jen tak vypařit.“ Nevěděla jsem, co by si Tray přál, ale nemohla jsem
připustit, aby ho víly zakopaly do nějaké jámy. Zasloužil si něco mnohem lepšího. Navíc se to
musela dozvědět i Amelia. Proboha! Pokusila jsem se přitáhnout nohy ktělu avstát, ale natáhla
jsem si stehy acelým tělem mi projela bolest. „Ááá,“zasténala jsem azaťala zuby. Než jsem
popadla dech, sklopila jsem oči kpodlaze. Vtu chvíli jsem si toho všimla. Bill pohnul prstem. „Je
naživu, Ericu!“ vyhrkla jsem, apřestože mě celý obličej bolel jako čert, usmála jsem se. „Bill je
naživu.“ „To je dobře,“ odpověděl Eric, ale nevyznělo to zvlášť nadšeně. Odklopil kryt mobilu
astiskl tlačítko rychlé volby. „Pam,“ řekl do telefonu. „Pam, Sookie žije. Ano, Bill také. Clancy je
mrtvý. Přijeď sdodávkou.“ Když jsem si pak všechno zpětně vybavovala, zjistila jsem, že po
Ericově telefonátu mě postihl krátký výpadek paměti. Ale vybavila jsem si, že potom Pam přijela
svelkou dodávkou. Vzadu byly matrace, na něž mě a Billa uložila za pomoci jistého Maxwella
Leeho. Byl to černošský obchodník ačirou náhodou iupír. Alespoň takový dojem zněj vždy
vyzařoval. Dokonce idnes večer, kdy došlo ktakovému násilí a boji na život a na smrt, působil
upraveně a klidně. Byl vyšší než Pam, ale podařilo se jim naložit nás hladce a obratně, což jsem
nesmírně ocenila. Pam se dokonce vyvarovala jakýchkoliv vtípků. To se moc často nestávalo.
Cestou do Bon Temps jsem slyšela, jak spolu upíři tiše mluví okonci války vříši víl. „Pokud opustí
náš svět, bude to strašné,“ řekla Pam. „Mám je moc ráda. Dají se jen stěží vypátrat.“ „Vílu jsem
nikdy neochutnal,“ odpověděl Maxwell Lee. „Mňam!“ ozvala se Pam. Bylo to nejvýmluvnější
„mňam“, jaké jsem kdy slyšela. „Ticho!“ přerušil je Eric. Oba upíři sklapli. Billovy prsty našly mou
dlaň a stiskly ji. „Clancy bude žít v Billovi,“ dodal Eric ke zbývajícím upírům. Oba zareagovali
mlčením, které mi připadalo velice uctivé. „Stejně jako ty v Sookie,“ poznamenala tlumeně Pam.
Odva dny později mě přišel navštívit Niall. Když ho Amelia pustila dovnitř, vrátila se do svého
pokoje vpatře a dál plakala. Samozřejmě se dozvěděla pravdu. Zbytek městečka však žil
vdomnění, že se kněmu domů někdo vloupal aumučil ho. Veřejné mínění dospělo knázoru, že
Traye zabili narkomani, kteří ho považovali za drogového dealera. Ani po důkladném prohledání
domu adílny se ale nenašly žádné pomůcky kvaření drog. Trayova bývalá žena ajeho syn mu
zařídili pohřeb, který se měl konat v katolickém kostele Neposkvrněného početí. Chtěla jsem zajít
za Amelií, abych se ji pokusila utěšit. Měla jsem ještě jeden den na zotavení, ale dnes mi
vyhovovalo ležet v posteli jenom vnoční košili. Eric mi už nemohl věnovat žádnou krev, aby mi
pomohl se zotavováním. Jednak mi ji během několika posledních dnů daroval dvakrát, ato jsem
nepočítala doušky, které jsme si vyměnili při milování. Eric mi vysvětlil, že se nebezpečně blížímejakémusi limitu. Akromě toho potřeboval všechnu krev ktomu, aby se sám zotavil. Musel se
dokonce napít od Pam. Všechna zranění se mi ale za nepříjemného svědění hojila. Všimla jsem
si, že se mi díky upíří krvi vyplňují vykousnuté kusy masa na nohou. Díky tomu jsem svá zranění
mohla vysvětlit autonehodou, po které neznámý řidič ujel, ale nikdo je nesměl vidět příliš zblízka.
Sam samozřejmě ihned poznal, že to není pravda, proto jsem mu hned při jeho první návštěvě
umě doma všechno vylíčila. Při druhé návštěvě mi vyřídil přání brzkého uzdravení od všech hostů
baru UMerlotta. Přinesl mi sedmikrásky adárkový balíček. Když si myslel, že se nedívám, vyslal
ke mně zkroušený pohled. Niall si přitáhl židli kposteli avzal mě za ruku. Události posledních dní
mu možná prohloubily vrásky vobličeji. Ale ikdyž se tvářil trochu smutně, stále vypadal nádherně,
vznešeně, zvláštně a – teď, když jsem věděla, co bytosti z jeho světa dokážou… dokonce i
děsivě. „Věděl jsi, že mi Lochlan aNeave zabili rodiče?“ zeptala jsem se. Niall po dlouhé odmlce
přikývl. „Podezíral jsem je ztoho,“ řekl. „Když jsem se dozvěděl, že jsou tvoji rodiče mrtví, musel
jsem tuhle možnost připustit. Všichni Breandanovi stoupenci tíhli kvodě.“ „Jsem ráda, že jsou
mrtví,“ řekla jsem. „Já také,“ řekl Niall stručně. „Zemřela většina Breandanových stoupenců.
Ušetřil jsem jen dvě ženy, protože je zoufale potřebujeme. Přestože jedna znich je matkou
Breandanova dítěte, nechám ji žít.“ Skoro jako kdyby chtěl, abych ho za to pochválila. „A co to
dítě?“ zeptala jsem se.
Niall zavrtěl hlavou tak energicky, až se mu závoj světlých vlasů rozvlnil. Měl mě rád, ale
pocházel zještě krutějšího světa než já. Niall jako kdyby vycítil, na co myslím. „Dokončím
uzavření portálů do našeho světa.“ „Ale vždyť kvůli tomu vypukla válka!“ namítla jsem zděšeně.
„Tohle přece Breandan chtěl.“ „Dospěl jsem k závěru, že měl pravdu, ale šel na to špatně. Víly
nepotřebují ochranu před lidmi. To lidé musí zůstat v bezpečí před nimi.“ „Co to znamená? Jaké
to bude mít následky?“ „Ti znás, kteří žijí mezi lidmi, se budou muset rozhodnout.“ „Jako Claude.“
„Ano. Pokud chce žít tady, musí zpřetrhat pouta snaším světem.“ „A co zbytek? Ti, kteří tam už
jsou?“ „Přestaneme se tu objevovat.“ Vobličeji se mu zračil smutek. „Už tě neuvidím?“ „Ne,
zlatíčko. Bude to tak lepší.“ Pokusila jsem se sebrat sílu kodporu. Měla jsem vúmyslu mu říct, že
to nebudelepší aže konec našich setkání pro mě bude nepříjemný, protože mi zůstalo jen velice
málo příbuzných. Nedokázala jsem se ale přinutit, abych to vyslovila. „A co Dermot?“ zeptala
jsem se nakonec. „Nemůžeme ho najít,“ odpověděl Niall. „Pokud je mrtvý, rozpadl se vprach na
nějakém místě, které jsme ještě neobjevili. A pokud je naživu, chová se nenápadně a skrývá se.
Budeme ho hledat, dokud za ním nezaklapne klec.“ Upřímně jsem doufala, že Dermot bude na té
straně klece, kde se nacházejí i ostatní víly. Vtu chvíli vešel dovnitř Jason. Můj pradědeček – náš
pradědeček – zprudka vstal, ale hned vzápětí se uvolnil. „Ty musíš být Jason,“ řekl. Bratr se na
něj nechápavě zadíval. Od Melovy smrti to byl úplně jiný člověk. Stejné vydání místních novin,
které zmapovalo nález zohaveného těla Traye Dawsona, se věnovalo i zmizení Mela Harta.
Existovala nepodložená domněnka, že obě události spolu souvisejí. Netušila jsem, jak se
panterům povedlo zamaskovat, co se odehrálo za Jasonovým domem, aani jsem to nechtěla
vědět. Dokonce jsem ani netušila, kam se podělo Melovo tělo. Možná je sežrali. Možná leželo na
dně jezírka uJasonova domu. Možná skončilo někde v lese. Za nejpravděpodobnější možnost
jsem považovala tu poslední. Jason a Calvin řekli policii, že Mel chtěl vyrazit na lov aže nedaleko
jednoho loveckého revíru, který mu zčásti patřil, našli zaparkované jeho auto. Na korbě objevili
několik skvrn od krve, které policisty inspirovaly k domněnce, že Mel možná něco věděl oděsivé
vraždě Crystal Stackhouseové. Kdosi zaslechl Andyho Bellefleura tvrdit, že by se nedivil, kdyby
se Mel v lese zastřelil. „Jo, jsem Jason,“ odpověděl unaveně bratr. „Vy budete… můj pradědeček,
že ano?“ Niall naklonil hlavu. „To jsem. Přišel jsem se rozloučit stvou sestrou.“ „Se mnou ne, co?
Nestojím vám za to.“ „Příliš se podobáš Dermotovi.“ „Tak to je pech,“ prohlásil Jason a svezl se
na okraj postele. „Dermot mi nepřipadal jako mizera, pradědo. Aspoň mě přišel varovat před
Melem a upozornit mě, že mi zabil ženu.“ „Ano,“ odpověděl Niall lhostejně. „Dermot se ktobě
choval upřímně, protože jste si podobní. Už ovšem nevíš, že byl usmrti tvých rodičů.“ Oba jsme
se na něj nechápavě podívali. „Ano, vodní víly, které stály na Breandanově straně, je zatáhly do
proudu, ale pouze Dermot se mohl dotknout dveří a vytáhnout tvoje rodiče z auta. Vodní nymfy je
pak podržely pod vodou.“ Hrůzou jsem se otřásla. „Pokud jde omě,“ ozval se Jason, „jsem rád, že
zmizíte. Adoufám, že se tu už nikdo zvás neobjeví.“ Přes Niallovu tvář přelétl stín bolesti.
„Nemůžu proti tomu nic namítnout,“ odpověděl. „Jen jsem chtěl poznat svoji pravnučku. Přinesl
jsem jí ale jen smutek.“ Otevřela jsem ústa, abych mu to vymluvila, ale potom mi došlo, že říká pravdu, celou pravdu anic než pravdu. „Utěšilo mě alespoň to, že mám stále rodinu, které na mě
záleží,“ řekla jsem aJason se zakuckal. „Poslal jsi Claudine, aby mě zachránila. Nejednou to
udělala. Budeš mi chybět.“ „Ten upír není zlý amiluje tě,“ poznamenal nakonec Niall a vstal.
„Sbohem,“ řekl. Když se pak ke mně sklonil apolíbil mě na tvář, zjeho doteku jako by do mě
pronikla síla. Hned mi bylo lépe. Než se Jason vzpamatoval astačil něco namítnout, Niall ho také
políbil na čelo. Z Jasonových svalů rázem vyprchalo napětí. Pradědeček zmizel ještě předtím,
než jsem se ho stačila zeptat, kterého zupírů měl na mysli.
Komentáře
Přehled komentářů
Excellent knowledge. Many thanks!
press release writing services https://writingthesistops.com whats a dissertation https://homeworkcourseworkhelps.com
technical writer d19avu
(GregoryNeode, 6. 4. 2023 10:13)