12.kapitola
11. 1. 2013
Oba muži se po Lattestově výzvě svezli i se svými zbraněmi k zemi. Kulky proletěly vzduchem
jako jarní pyl borovic. Přestože jsem ani zjedné strany nebyla chráněná, žádná střela mě
nezasáhla. Připadalo mi to naprosto neuvěřitelné. Arlene se nepřikrčila tak rychle jako já, a kulka
ji škrábla do ramene. Agentku Weissovou trefila střela – tatáž, která se otřela oArlene – do pravé
horní části hrudníku. Andy zasáhl Whita Spradlina. První kulka, kterou vypálil zvláštní agent
Lattesta, sice Donnyho Bolinga minula, ale druhá si cíl našla. Trvalo mi pak několik týdnů, než
jsem si všechno dodatečně poskládala dohromady, ale přesně takhle se všechno seběhlo. Potom
střelba ustala. Zatímco jsem stále ležela na zemi apočítala si prsty na nohou arukou, abych
zjistila, jestli se mi něco nestalo, Lattesta vytočil číslo záchranky. Andy stejně rychle zavolal na
šerifovu stanici. Nahlásil, že došlo ke střelbě, při které byl zraněn jeden důstojník adva civilisté.
Arlene kvůli svému škrábnutí ječela, jako kdyby ji někdo střelil do břicha. Agentka Weissová
ležela vtrávě skrvácející ránou, stisknutými rty a očima vytřeštěnýma strachem. Kulka jí proletěla
pod zvednutou paží. Myslela na děti a manžela, na to, že zemře v tomhle zapadákově a nechá je
tu samotné. Lattesta jí sundal tričko, přitiskl ruku na ránu, aby zastavil krvácení, a Andy se
mezitím rozběhl koběma střelcům, aby je zajistil. Pomalu jsem se posadila. Vstát jsem se vtu
chvíli neodvážila. Zůstala jsem tedy sedět na zemi pokryté jehličím zborovic a dívala se na
Donnyho Bolinga. Byl mrtvý. Vjeho mozku jsem nezaznamenala sebemenší náznak aktivity. Whit
byl naživu, ale vnepříliš dobrém stavu. Andy zběžně prohlédl ječící Arlene azlostně ji okřikl, aby
sklapla zobák. Přestala křičet aspokojila se spouhým vzlykáním. Vživotě jsem si vyčítala spoustu
věcí. Při pohledu na krev, která se řinula zDonnyho levého boku avpíjela se do země, jsem knim
přidala itenhle incident. Nikomu by se nic nestalo, kdybych se jednoduše vrátila do auta aodjela.
Ale ne, já se musela pokusit dopadnout vrahy své švagrové. Teď jsem – příliš pozdě – zjistila, že
tihle hlupáci neměli sjejí smrtí nic společného. Vduchu jsem si sice připomněla, že mě Andy
požádal, abych mu pomohla, aJason po mně chtěl totéž, ale vté chvíli jsem si nedokázala představit, že se stím někdy smířím. Vjednu chvíli mě dokonce přepadl pocit, že bych nejradši
umřela. „Jste vpořádku?“ zavolal na mě Andy, když spoutal Whita azkontroloval Donnyho.
„Jsem,“ odpověděla jsem. „Je mi to líto, Andy.“ Detektiv ale odběhl před dům, aby zamával na
záchranku anavedl ji ke zraněným. Během chvilky se kolem nás začali rojit lidé. „Stalo se vám
něco?“ zeptala se mě žena ve zdravotnické uniformě. Měla úhledně vyhrnuté rukávy apod nimi
tak velké svaly, jaké bych uženy nikdy nečekala. Čile se vzdouvaly azase uvolňovaly pod ženinou
kakaovou pokožkou. „Vypadáte dost otřeseně.“ „Nejsem zvyklá sledovat, jak se lidé střílejí,“
odpověla jsem. Z větší časti to byla pravda.
„Myslím, že byste se měla jít posadit tamhle stranou,“ řekla aukázala na skládací lehátko, které
už zažilo lepší časy. „Až se postarám oostatní zraněné, podívám se na vás.“ „Audrey!“ zavolal na
ošetřovatelku její kolega smohutným pupkem. „Hodil by se mi tu další pár rukou.“ Audrey se
kněmu rozběhla. Vtu chvíli se zpoza rohu domu vynořil další tým záchranářů. Agentku Weissovou
odvezli do nemocnice jako první. Pochopila jsem, že ji chtěli v Clarice stabilizovat apotom
přepravit vrtulníkem do Shreveportu. Whita naložili do druhé záchranky a třetí přijela pro Arlene.
Mrtvý muž musel počkat, dokud nepřijede soudní patolog. Vyčkávala jsem, co bude dál. Lattesta
stál na místě spohledem upřeným do borovic. Ruce, jimiž tlačil agentce Weissové na ránu, měl
celé zakrvácené. Viděla jsem, že se po chvíli oklepal, do tváře se mu navrátil odhodlaný výraz a
hlavou se mu znovu honily myšlenky. Začal se radit sAndym. Zahrada se teď hemžila příslušníky
pořádkových jednotek. Všichni vypadali dost odhodlaně. Střelba súčastí důstojníků nebývá v Bon
Temp ani vcelém renardském okrese nijak obvyklá. Aprotože se k incidentu nachomýtli iagenti
FBI, napětí a vzrušení se zmnohonásobilo. Ještě několik dalších lidí se mě zeptalo, jestli jsem
vpořádku, ale nikdo se neměl ktomu, aby mi řekl, co mám dělat – jestli mám odejít, nebo ještě
počkat. Zůstala jsem tedy sedět na kymácejícím se lehátku srukama složenýma vklíně.
Pozorovala jsem dění kolem sebe a snažila se udržet si čistou hlavu. Což nebylo možné. Měla
jsem strach oagentku Weissovou astále jsem cítila výčitky svědomí, které mě ihned po střelbě
zavalily jako mohutná vlna, ale potom začaly poněkud ustupovat. Mělo mi být toho muže ze
Společenstva slunce líto, ale nic jsem necítila. Po chvíli mě napadlo, že pokud se tahle
komplikovaná šaráda neuspíší, přijdu pozdě do práce. Při pohledu na krev, která se vpíjela do
země, jsem si pomyslela, že je to naprosto nicotná úvaha, ale věděla jsem, že Samovi to nicotné
připadat nebude. Zavolala jsem mu. Už si ani nepamatuju, co všechno jsem mu řekla, ale
vybavuju si, že jsem ho musela umluvit, aby se pro mě okamžitě nerozjel. Řekla jsem mu, že je tu
spousta lidí avětšina znich je ozbrojených. Potom mi už nezůstalo na práci nic jiného než zírat do
lesa. Byl plný ulámaných zaklíněných větví, spadaného listí, různých odstínů hnědé barvy
amladých borovic různé velikosti, které si rostly, jak se jim zachtělo. Jasné denní světlo tam
vytvářelo úchvatný svět barevných tónů a stínů. Když jsem se zadívala mezi husté stromy,
uvědomila jsem si, že někdo můj pohled opětuje. Několik metrů od kraje lesa stál muž. Vlastně to
nebyl obyčejný muž – patřil kbytostem zříše víl. Jejich myšlenky jsem nedokázala číst tak snadno
jako myšlenky lidí. Mozek víl se vmém vnímání neprojevoval jako prázdný prostor, na což jsem
byla zvyklá u upírů, ale byl skoro stejně nepřístupný. Zdržení těla neznámého muže jsem ale
snadno vycítila nevraživost. Byla jsem přesvědčená, že rozhodně nestojí na pradědečkově
straně. Potěšilo by ho, kdybych ležela na zemi v krvi. Napřímila jsem se spocitem, že vlastně
nevím, jestli by mě všichni ti policisté, kteří se pohybovali kolem Arlenina domu, dokázali před tím
mužem ochránit. Srdce se mi opět vyděšeně rozbušilo. Byla to jeho poněkud znavená odpověď
na předcházející prudký příliv adrenalinu. Ráda bych se někomu svěřila, že mi hrozí nebezpečí,
ale věděla jsem, že pokud bych před někým na neznámého muže ukázala, nejenže by se opět
ztratil vlese, ale možná bych tím dokonce ohrozila člověka, zněhož bych si udělala vrbu. Když
jsem se po chvíli nadzvedla zlehátka, aniž jsem měla vymyšlený nějaký vhodný plán, muž zříše
víl se ke mně otočil zády a zmizel. Copak nemůžu mít an ichvíli klid?Při tom pomyšlení jsem se
musela předklonit azakrýt si rukama tvář, aby nikdo neviděl, že se směju. Ale vůbec to nebyl
pěkný smích. Andy ke mně přišel, sedl si vedle mě do dřepu apokusil se mi podívat do obličeje.
„Sookie,“ řekl nezvykle vlídně. „Hej, vzpamatujte se! Musíme vás odvézt za šerifem Dearbornem.“
Nakonec jsem mluvila nejen s Budem Dearbornem, ale ise spoustou dalších lidí. Když bylo po
všem, nedokázala jsem si žádný ztěch rozhovorů vybavit. Kdykoliv se mě někdo na něco zeptal,
řekla jsem mu pravdu. Omuži zříše víl, jehož jsem zahlédla vlese, jsem se ale nezmínila, protože
mi nikdo nepoložil otázku: „Viděla jste dnes odpoledne ještě někoho?“ nebo něco vtom smyslu.
Když mě na okamžik výjimečně přešla ohromená aroztrpčená nálada, napadlo mě, proč vlastně přišel aukázal se mi. Sledoval mě? Neměla jsem na sobě připevněnou nějakou nadpřirozenou
štěnici? „Sookie,“ ozval se Bud Dearborn. Překvapeně jsem zamrkala. „Ano?“ vyhrkla jsem
avstala. Přitom se mi roztřásly všechny svaly. „Můžete jít. Později si ještě promluvíme,“ řekl mi
šerif. „Děkuju,“ odpověděla jsem, aniž jsem si pořádně uvědomovala, co říkám. Snaprosto
otupělým pocitem jsem nastoupila do auta. Umínila jsem si, že dojedu domů, obléknu se do
práce azamířím do baru. Pokud zvládnu dostatečně dlouho stát, roznášení pití bude lepší než
vysedávat doma aomílat si kolem dokola všechno, co se dnes stalo. Amelia byla vpráci, takže
jsem měla celý dům jenom pro sebe. Oblékla jsem si černé kalhoty a tričko s dlouhými rukávy a
logem baru. Byla jsem zmrzlá až na kost asnad poprvé mě zamrzelo, že nám Sam nenechal
vyrobit imikiny. Můj odraz v zrcadle vypadal příšerně: byla jsem bílá jako upír, pod očima jsem
měla kruhy apůsobila jsem přesně jako člověk, který ten den viděl krvácet hromadu lidí.
Vchladném nehybném vzduchu jsem zamířila kautu. Zakrátko se setmí. Pouto mezi Ericem
amnou způsobilo, že jsem si na něj vzpomněla při každém západu slunce. Potom, co jsme se teď
spolu vyspali, se moje myšlenky změnily vtouhy. Během jízdy jsem se snažila zatlačit jeho
obrázek někam do nejzazšího kouta mysli, ale Eric odtud pokaždé vyskočil aprodral se zpátky do
popředí. Možná to způsobily dnešní zážitky, které připomínaly noční můru, ale cítila jsem, že
kdybych se teď mohla okamžitě vidět s Ericem, byla bych za to ochotná vydat všechny své
úspory. Doploužila jsem se ke vchodu pro zaměstnance a sevřela v dlani lopatku, kterou jsem si
před odjezdem zdomova strčila do kabelky. Byla bych přísahala, že jsem připravená na jakýkoliv
útok, ale ve skutečnosti jsem byla tak roztěkaná, že jsem si vůbec nevšimla Antoina, který stál
vedle popelnice. Všimla jsem si ho až vokamžiku, kdy vystoupil ze stínu, aby mě pozdravil. Kouřil
cigaretu. „Panenko skákavá, Antoine, vyděsil jsi mě ksmrti!“ „Promiň, Sookie! Chystáš se sázet
kytky?“ zeptal se a přejel pohledem lopatku, kterou jsem vytáhla z kabelky. „Nemáme dneska
večer moc plno, tak jsem si ukradl chvilku ašel si zabafat.“ „Jsou všichni vklidu?“ Zasunula jsem
lopatku do kabelky, aniž jsem mu cokoliv vysvětlila. Možná to přičte mému podivínství. „Jo, nikdo
se nám nesnaží něco vtlouct do hlavy ani někoho zabít,“ poznamenal súsměvem Antoine. „D’Eriq
pořád mele něco očlověku, který prý patřil kvílám. D’Eriq má sice vhlavě vymeteno, ale občas vidí
věci, kterých si nikdo jiný nevšimne. Jenomže víly?“ „Takže tím nechtěl říct, že to byl nějaký gay,
ale regulérní víla Zvonilka?“ Myslela jsem, že na to, abych se ještě víc vylekala, nemám dost sil.
Ale krutě jsem se spletla. Vyděšeně jsem se rozhlédla po parkovišti. „Sookie? Je to pravda?“
zeptal se Antoine a probodl mě tázavým pohledem. Neurčitě jsem pokrčila rameny. Zaskočil mě.
„Zatraceně!“ utrousil Antoine. „Krucinál. Tohle už není ten svět, co se do něj narodil že ne?" „Ne
Antoine. Není. Pokud se D'Erig ještě někdy o něčem podobném zmíní, dej mi vědět. Je to
důležité.“ Mohla to být práce mého pradědečka, který mě hlídal, nebo také Dillonova. Jenomže v
lese se mohl skrývat i potenciální vrah. Co ten jejich nadpřirozený svět tak vychýlilo z rovnováhy?
Celá léta jsem na nikoho znich nenarazila. A teď se člověk ani nemohl ohnat lopatkou, aniž by se
trefil do někoho znich. Antoine mě pochybovačně přejel pohledem. „Jasně, Sookie! Nedostala ses
třeba do maléru, okterém bych měl vědět?“ Vězela jsem až po kolena v jezeře plném aligátorů.
„Ne, ne! Jen se snažím vyhnout jednomu problému,“ odpověděla jsem, protože jsem nechtěla,
aby se omě Antoine bál, a už vůbec jsem si nepřála, aby se osvé obavy podělil se Samem. Ten
měl svých starostí dost. Samovi se mezitím doneslo několik různých verzí událostí, které se
odehrály před Arleniným domkem, proto jsem mu všechno bleskově vysvětlila. Whitův a Donnyho
plán ho vyděsil. „Měli zabít iWhita,“ poznamenal, když jsem mu řekla, že Donny je mrtvý. V první
chvíli jsem si nebyla jistá, jestli jsem se nepřeslechla. Jakmile jsem se mu ale podívala do tváře,
okamžitě jsem poznala, že je neskutečně rozzlobený a touží po pomstě. „Same, myslím, že už
zemřelo dost lidí,“ namítla jsem. „Nedá se říct, že bych jim odpustila, amožná to ani nikdy
nedokážu, ale myslím si, že Whit sDonnym Crystal nezabili.“ Sam si odfrkl, pootočil se apostavil
láhev rumu na pult stakovou silou, až jsem se polekala, že se sklo roztříští. Nakonec jsem zjistila,
že mi dnešní večer nadlouho zůstane vpaměti… Výjimečně se totiž nic nestalo. Nikdo mi
neoznámil, že je kamenný chrlič vody achce se posadit ke stolu v americkém baru. Nikdo
nasupeně neodešel. Nikdo se mě nepokusil zabít, varovat mě nebo mě obelhat. Nikdo si mě nijak
zvlášť nevšímal. Zase jsem se stala součástí bezvýrazného šumu v baru, což jsem dřív dost
těžce nesla. Vybavila jsem si, jak vypadaly moje večery předtím, než jsem poznala Billa
Comptona. Tehdy jsem už věděla, že upíři existují, ale nikdy jsem žádného nepotkala a ani ho na
vlastní oči nezahlédla. Vybavila jsem si, jak moc jsem po setkání sněkterým znich toužila. Tehdy
jsem věřila jejich tisku, který tvrdil, že upíři jsou vlastně oběti viru, který jim přivodil alergii na nejrůznější věci (na sluneční světlo, na česnek, na stříbro), apokud chtějí přežít, musí pít krev.
Přinejmenším vtomhle směru měl pravdu. Při práci jsem přemýšlela obytostech zříše víl. Lišily se
od upírů i měňavců auměly zmizet do svého vlastního světa, ať už to dělali jakkoliv. Ten svět jsem
rozhodně netoužila ani navštívit, ani do něj nahlédnout. Upíři si alespoň pamatovali, jaké to bylo
žít jako člověk. Měňavci trávili většinu času vlidské podobě, přestože měli svou vlastní kulturu.
Napadlo mě, že je to něco podobného, jako když má člověk dvojí občanství. Jenomže víly nikdy
klidem nepatřily. Vtom se lišily od jiných příslušníků nadpřirozeného světa a dodávalo jim to na
tajuplnosti. Večer ubíhal ajá se plahočila od stolu ke stolu, snažila se správně zapisovat
objednávky a nasazovat při roznášení sklenic a jídel vlídný úsměv. Zároveň jsem však začala
uvažovat, jestli by nebylo lepší, kdybych svého pradědu nikdy nepotkala. Ta myšlenka mi
připadala nesmírně přitažlivá. Donesla jsem Jane Bodehouseové čtvrtou skleničku a naznačila
Samovi, že by měl jejímu pití učinit přítrž. Jane bude pít, ať jí tady nalijeme nebo ne. Předsevzetí,
že se svou závislostí skoncuje, jí vydrželo sotva týden. Ani jsem nečekala, že se jí to povede.
Umiňovala si to už několikrát, a výsledek byl pokaždé stejný. Pokud pila tady, mohli jsme pak
alespoň zajistit, aby se bezpečně vrátila domů. Včera jsem někoho zabila. Možná pro ni zajede
její syn. Byl to hodný člověk, který se nikdy nedotkl ani kapky alkoholu. Dneska jsem viděla
zastřeleného muže.Na okamžik jsem se musela zastavit, protože se se mnou celá místnost
zatočila.
Po chvilce jsem znovu získala rovnováhu. Uvažovala jsem, jestli dnešní večer vůbec zvládnu do
konce. Nakonec jsem si tedy dávala pozor na každý krok a opatrně našlapovala, vytlačila jsem
zhlavy všechno špatné (v tom jsem měla letité zkušenosti), adíky tomu jsem nakonec všechno
zdárně přežila. Dokonce jsem si vzpomněla, že jsem se chtěla Sama zeptat, jak se daří jeho
matce. „Už je jí líp,“ odpověděl azavřel pokladnu. „Otčím už taky podal návrh na rozvod. Tvrdí, že
si máti nezaslouží žádné výživné, protože mu před svatbou neřekla, co je zač.“ Přestože jsem
věděla, že budu vždycky aza všech okolností na Samově straně, musela jsem připustit (ovšem
pouze vduchu), že otčím má pravdu. „To je mi líto,“ řekla jsem otupěle. „Určitě je to pro mamku
icelou rodinu těžké.“ „Bratrova snoubenka ztoho taky není nadšená,“ poznamenal Sam. „To snad
ne, Same! Vyděsilo ji, že tvoje mamka…“ „Jo. Samozřejmě to už ví iomně. Bratr se sestrou si na
to zvykají. Takže snimi je všechno vpořádku. Deirdra to ale vidí jinak. A zřejmě i její rodiče.“
Poplácala jsem Sama po rameni, protože jsem nevěděla, co na to mám říct. Šéf se pousmál a
objal mě. „Jsi spolehlivá apevná jako skála.“ Vtom ale ztuhl achřípí se mu zachvělo. „Cítím z tebe
– upíra,“ řekl aveškerá vřelost mu zhlasu zmizela. Uvolnil mě ze své náruče a zpražil mě
nesmlouvavým pohledem. Po noci sEricem jsem se celá vydrbala apotom použila všechny
myslitelné pleťové přípravky, ale Samův citlivý nos stejně zaznamenal Ericovu vůni, která na mně
ulpěla během naší společné noci. „Víš,“ vysoukala jsem ze sebe, a tím jsem skončila. Snažila
jsem se utřídit myšlenky anějak mu všechno vysvětlit, ale posledních čtyřicet hodin mě k smrti
unavilo. „Ano,“ řekla jsem. „Včera večer za mnou přišel Eric.“ To bylo všechno. Srdce se mi
sevřelo. Napadlo mě, že bych mohla Samovi říct o nově nalezeném pradědovi a problémech,
kterým jsem teď čelila, ale Sam už měl víc než dost svých vlastních potíží. Všichni moji kolegové
se navíc trápili kvůli Arlene a jejímu zatčení. Dělo se zkrátka příliš mnoho věcí. Znovu se mi zvedl
žaludek azatočila se mi hlava, ale stejně jako předtím to zase rychle přešlo. Sam si ničeho
nevšiml azachmuřeně se pohroužil do sebe. Alespoň tohle mi prozradila jeho proměnlivá mysl
měňavce. „Doprovodíš mě kautu?“ vyhrkla jsem. Musela jsem odjet domů avyspat se, ale
netušila jsem, jestli se umě dnes večer znovu neukáže Eric. Nepřála jsem si, aby mě tam
překvapil někdo jiný – jako třeba naposledy Murry. Nechtěla jsem, aby se mě někdo pokoušel
stáhnout do propasti zkázy nebo začal střílet. Nechtěla jsem, aby mě opět zradil někdo, na kom
mi záleží. Můj seznam položek, které jsem si nepřála, byl dlouhý. Věděla jsem, že to není dobře.
Z šuplíku v Samově kanceláři jsem si vytáhla kabelku a rozloučila se s Antoinem, který stále
uklízel kuchyň. Uvědomila jsem si, že ze všeho nejvíc teď toužím jenom po jediné věci – vrátit se
domů, schoulit se do postele, nemuset už vůbec snikým mluvit a oddat se celonočnímu
nerušenému spánku. Říkala jsem si, jestli je to vůbec možné. Sam se už o Ericovi ani nezmínil.
Mou prosbu, aby mě doprovodil kautu, přičetl nervovému vypětí po přestřelce před Arleniným
domkem. Klidně jsem mohla zůstat stát ve dveřích baru a uplatnit svůj mimořádný šestý smysl,
ale raději jsem se řídila rčením ‚dvakrát měř, jednou řež‘. Moje telepatické schopnosti a Samův
citlivý čich tvořily dobrý pár avhodně se doplňovaly. Sam ochotně zkontroloval parkoviště, a když
oznámil, že jsme tam úplně sami, znělo to skoro zklamaně. Když jsem pak vyjížděla z parkoviště,ve zpětném zrcátku jsem Sama ještě zahlédla, jak se opírá okapotu svého auta zaparkovaného
před jeho mobilním domem. Ruce měl v kapsách a pohledem propaloval štěrk na zemi, jako
kdyby ho už od pohledu nenáviděl. Jakmile jsem zabočila za roh baru, Sam ještě jednou
nepřítomně poplácal auto po kapotě a se svěšenými rameny zamířil zase k baru.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář