11.kapitola
11. 1. 2013
Měla jsem tušit, že se umě objeví Jason. Mohlo mě jen překvapit, že to neudělal mnohem dřív.
Když jsem nazítří vpoledne vstala, uvolněná jako kočka, která se dlouho rozvalovala na slunci,
spatřila jsem bratra, jak sedí na zahradním lehátku na dvoře, kde jsem se včera opalovala.
Ocenila jsem, že projevil tolik taktu anešel dovnitř. Zjevně si uvědomoval, že to mezi námi
poslední dobou hodně skřípe. Dnešní předpověď už neslibovala ani zdaleka tak teplé počasí jako
včera. Bylo sice jasno, ale zároveň nepříjemně chladno. Jason měl na sobě teplou maskáčovou
bundu, na hlavě pletenou čepici azvedal oči kmodré obloze. Vybavila jsem si varování, kterého se
mi dostalo od Clauda aClaudine, proto jsem si ho nesmírně pečlivě prohlédla. Ne, byl to skutečně
Jason. Tok jeho myšlenek mi připadal důvěrně známý, ale co když víly umějí napodobit i tohle?
Na chvilku jsem se ponořila do jeho mysli. Rozhodně to byl můj bratr. Připadalo mi zvláštní vidět
ho jen tak sedět ačekat. Ještě podivnější se mi zdálo, že je sám. Jason totiž neustále sněkým
mluvil, koketoval, pil, pracoval nebo opravoval cosi na domě. Pokud za sebou nevlekl nějakou
svou ženskou známost, pokaždé ho provázel některý zjeho mužských stínů – buď Hoyt (dokud
ho nezlanařila Holly), nebo teď Mel. Zamyšlení a osamělost k Jasonovi prostě nepatřily. Zadívala
jsem se na něj, upila zhrnku kávu apomyslela si: Z Jasona se stal vdovec. Tenhle rodinný stav
mu musel připadat jako těžké břemeno, na které vůbec nebyl připravený. Jasonovi na Crystal
záleželo mnohem víc než jí na něm. Něco podobného také zažil poprvé, protože většinou spíš
dívky uháněly jeho. Crystal – hezká, hloupá a nevěrná dívka byla jeho ženský protějšek. Nevěrou
se možná snažila znovu získat někdejší nezávislost avzepřít se těhotenství, které ji kmanželovi
připoutalo ještě pevněji. Možná byla jednoduše špatný člověk. Nikdy jsem jí nerozuměla ateď už
se mi to ani nepodaří. Věděla jsem, že si sbratrem musím promluvit. Ačkoliv jsem ho varovala,
aby se ode mě držel co nejdál, neposlechl mě. Udělal to vůbec někdy? Třeba vnímal dočasné
příměří, které mezi námi zavládlo po smrti jeho ženy, jako náznak nového stavu věcí. Povzdechla
jsem si avyšla ven zadními dveřmi. Protože jsem si dost přispala, osprchovala jsem se už před
ranní kávou, abych pak neztrácela čas. Zvěšáku jsem stáhla starou růžovou kostkovanou bundu
a přehodila si ji přes džíny asvetr. Postavila jsem na zem před Jasona hrnek skávou a posadila
se na lehátko vedle něj. Jason se ke mně neotočil. Oči měl sice schované za slunečními brýlemi,
ale dobře věděl, že jsem za ním přišla. Napil se kávy azeptal se: „Odpustilas mi?“ Hlas mu zněl
nezvykle drsně aměl ho také hlouběji položený. Napadlo mě, že je to možná od pláče. „Počítám,
že dřív nebo později ktomu dospěju,“ odpověděla jsem. „Ale už nikdy se na tebe nebudu dívat
stejně jako dřív.“ „Páni, pěkně ses obrnila! Zrodiny mi už nezbyl nikdo kromě tebe.“ Černé brýle
se ke mně otočily. Musíšmi odpustit,protožekromětebetonikdoneudělá. Zadívala jsem se na něj
se smíšenými pocity: zlobila jsem se na něj azároveň mi ho bylo líto. Pokud jsem se vůči němu
skutečně obrnila, mohl za to okolní svět. „Jestli mě opravdu tak moc potřebuješ, měl sis dvakrát
rozmyslet, než jsi mě tak vypekl.“ Volnou rukou jsem se poškrábala na tváři. Jason měl ještě
příbuzné, okterých nevěděl, ale nemínila jsem mu o nich říkat. Jen by se Nialla pokusil využít. „Kdy ti předají Crystalino tělo?“ zeptala jsem se. „Snad za týden,“ odpověděl. „Teprve pak bude
pohřeb. Přijdeš?“ „Ano. Kde to bude?“ „Nedaleko Hotshotu je kaple,“ řekl Jason. „Není to ale
žádná sláva.“ „Myslíš kostel Nejsvětějšího tabernáklu?“ Byla to sešlá rozpadající se bílá budova
daleko za městem. Jason přikývl. „Calvin říkal, že se odtud vypravují pohřby všech zemřelých
zHotshotu. Jeden zmístních tam dělá pastora.“ „Kdo?“ „Marvin Norris.“ Marvin byl Calvinův strýc,
přestože byl očtyři roky mladší než on. „Mám pocit, že jsem za tím kostelem viděla hřbitov.“ „Jo.
Vykopají tam hrob, jeden znich vyrobí rakev adalší se ujímá obřadu. Je to důvěrná aosobní věc.“
„Už jsi tam někdy na nějakém pohřbu byl?“ „Jo, vříjnu. Když vHotshotu umřelo jedno dítě.“
Vmístních novinách se za posledních několik měsíců neobjevila žádná zmínka oúmrtí dítěte.
Uvažovala jsem, jestli předtím přišlo na svět vnemocnici, nebo vněkterém z hotshotských domků.
Anebo jestli po něm vůbec zůstala nějaká stopa. „Jasone, neobjevila se utebe zase policie?“
„Jsou tam pořád. Ale nic jsem neudělal. Aikdyby říkali cokoliv avyslýchali mě sebevíc, nic se na
tom nezmění. Navíc mám alibi.“ To se nedalo popřít. „Jak se to všechno odráží u tebe v práci?“
Uvažovala jsem, kdy asi Jasona vyhodí. Nebylo to poprvé, co se ocitl v problémech. A i když
nikdy nespáchal žádný těžký zločin, který se mu občas někdo snažil připsat, dříve či později se
jeho pověst pohodového člověka nadobro zhroutí. „Catfish mi řekl, že si mám vzít do pohřbu
volno. Až dostaneme tělo, pošlou do pohřebního ústavu věnec.“ „Co Hoyt?“ „Ten se neukázal,“
odpověděl smutně Jason. Od nejlepšího kamaráda to zjevně nečekal. Jeho snoubenka Holly
nechtěla, aby se sJasonem stýkal. Chápala jsem ji. „A Mel?“ pokračovala jsem. „Jo,“ řekl Jason
atvář se mu projasnila. „Mel za mnou chodí. Včera jsme spolu opravovali jeho auto atenhle
víkend umě budeme malovat kuchyň.“ Jason se usmál, ale hned vzápětí zase zvážněl. „Mám ho
rád,“ dodal, „ale Hoyt mi chybí.“ Tohle bylo jedno znejupřímnějších přiznání, které jsem kdy od
Jasona slyšela. „Neslyšela jsi o tom něco, Sookie?“ zeptal se mě. „Víš přece – tak, jak to
slyšíšjenom ty. Kdybys mohla navést policii na správnou stopu, mohli by vypátrat, kdo mi zabil
ženu adítě. Pak bych zase mohl žít jako dřív.“ Nevěřila jsem, že Jason bude ještě někdy žít jako
dřív. Byla jsem si jistá, že by to nepochopil, ani kdybych to vyslovila nahlas. Vté chvíli jsem však
zcela nečekaně zaslechla, co se mu honí hlavou. Nechtěl to sice přiznat, ale chápalto moc dobře.
Jenom usilovně, nesmírně usilovně předstíral, že by všechno bylo jako dřív, kdyby se dokázal
oprostit od tíhy Crystaliny smrti. „Nebo to můžeš říct mně,“ dodal. „Calvin a já se o to postaráme.“
„Budu se snažit,“ odpověděla jsem. Co jsem mu na to měla říct? Vycouvala jsem zJasonovy
hlavy a umínila si, že se do ní už nikdy nepodívám. Jason už nepromluvil apo chvíli se zvedl z
lehátka. Možná čekal, jestli mu nenabídnu oběd. „Asi se vrátím domů,“ řekl nakonec. „Tak se
měj!“ Krátce nato jsem zaslechla, jak startuje motor svého pikapu. Zadním vchodem jsem se
vrátila do domu a pověsila bundu zpátky na věšák. Amelia mi na krabici smlékem vledničce
přilepila lístek se vzkazem. „Čau, kamarádko!“ zdravila mě. „Včera se mi zdálo, že máš
společnost. Že bych cítila upíra? Kolem půl čtvrté jsem slyšela, že někdo přibouchl zadní dveře.
Zkontroluj si záznamník. Máš tam vzkazy.“ Amelia si je už musela poslechnout, protože na
telefonu neblikala červená kontrolka. Stiskla jsem tlačítko „Přehrát“. „Sookie, tady je Arlene.
Všechno mě to moc mrzí. Chtěla bych si stebou popovídat. Zavolej mi.“ Civěla jsem na
záznamník a nevěděla, co si mám otéhle zprávě myslet. Uběhlo už několik dní a Arlene měla
dost času, aby zvážila, jestli byl ten její nasupený útěk zbaru moudrý. Mohlo to znamenat, že je
ochotná přehodnotit svůj názor na Společenstvo slunce? Další zpráva byla od Sama. „Sookie,
mohla bys dneska přijít do práce otrochu dřív nebo mi zavolat? Potřeboval bych stebou mluvit.“
Zaletěla jsem pohledem khodinám. Byla teprve jedna po poledni asměna mi začínala až v pět
hodin. Zavolala jsem tedy do baru. Sam zvedl telefon. „Ahoj, tady Sookie,“ řekla jsem. „Co se
stalo? Právě jsem si poslechla tvůj vzkaz.“ „Arlene se chce vrátit do práce,“ odpověděl. „Nevím,
co jí na to mám říct. Co myslíš?“ „Nechala mi vzkaz na záznamníku. Chce si se mnou promluvit.
Nemám tušení, co se sní děje. Vždycky měla sklon pro něco se zapálit apotom ztoho zase
vycouvat. Myslíš, že poslala Společenstvo slunce do háje?“ „Pokud Whit poslal do háje ji,“
odpověděl Sam, čímž mě rozesmál. Nebyla jsem si jistá, jestli bych chtěla obnovit své staré
přátelství s Arlene, ačím déle jsem otom uvažovala, tím víc jsem otom pochybovala. Arlene mi
řekla spoustu ošklivých věcí, které mi hodně ublížily. Pokud je myslela vážně, proč by teď chtěla
zakopat válečnou sekeru stak strašnou osobou jako já? Ajestliže je nemyslela vážně, tak proč je
proboha vůbec vypustila zpusy? Když jsem si ale vybavila Cobyho aLisu, její dvě děti, cosi se ve
mně pohnulo. Hlídala jsem je spoustu večerů aměla jsem je moc ráda. Už celé týdny jsem je
neviděla. Uvědomila jsem si, že přátelství sjejich matkou mi nijak nechybí – oto se Arlene už dávno postarala –, ale po jejích dětech se mi stýská. Apřesně takhle jsem odpověděla Samovi.
„Jsi až moc hodná, cher,“řekl. „Když nad tím tak uvažuju, už ji zpátky nechci.“ Byl rozhodnutý.
„Doufám, že si sežene jinou práci. Kvůli dětem jí dám doporučení. Ale už před tou poslední
scénou jsme sní zažili spoustuproblémů, proto nechci, aby nám znovu dala takhle strašně
zabrat.“ Když jsem zavěsila, měla jsem jasno. Samovo rozhodnutí mě přesvědčilo, abych se
sbývalou kamarádkou sešla. Protože už nebudeme mít příležitost uzavřít spolu mír jako kolegyně
vbaru, umínila jsem si, že se pokusím napravit náš vztah natolik, abychom na sebe mohly
alespoň kývnout, když se potkáme ve Wal-Martu. Zvedla telefon hned po prvním zazvonění.
„Arlene, tady Sookie,“ řekla jsem. „Ahoj, zlato, jsem ráda, že mi voláš,“ odpověděla. Pak nastalo
ticho. „Napadlo mě, že bych ktobě na chvilku zaskočila,“ pokračovala jsem nervózně. „Ráda bych
se viděla s dětmi a popovídala si s tebou. Pokud ti to nevadí.“ „Jasně, přijeď! Dej mi ale pár
minut, abych tu uklidila.“ „Kvůli mně nemusíš.“ Když jsem ještě chodila k Arlene do jejího
pojízdného domu, často jsem jí tam uklízela, protože během hlídání dětí jsem neměla nic na
práci. „Nechci být stejná jako předtím,“ prohlásila vesele atak vřele, že mi radostí poskočilo
srdce… Ten pocit však trval jen okamžik. Nakonec jsem jí ale těch pár minut nedala. Vyrazila
jsem k ní okamžitě.
Nedokázala jsem si vysvětlit, proč jsem jí nevyhověla. Možná za to mohlo cosi vjejím hlase,
přestože jsem ho v telefonu slyšela trochu zkresleně. Nebo jsem si vybavila všechna zklamání,
která mi připravila, a všechny chvíle, kdy jsem kvůli ní měla výčitky svědomí. Nikdy předtím jsem
si nedovolila přemýšlet opodobných událostech příliš dlouho, protože mi vlastně odhalovaly mou
vlastní ubohost. Zoufale jsem potřebovala nějakou blízkou duši, proto jsem lačně hltala drobky,
které ke mně padaly z Arlenina stolu, přestože mě občas podrazila. Když vítr jejích známostí
zafoukal jiným směrem, neváhala ani chvilku aklidně mě odhodila, jen aby získala přízeň svého
nového nápadníka. Čím déle jsem nad tím uvažovala, tím víc jsem musela odolávat nutkání
otočit auto a vrátit se zpátky domů. Nedlužila jsem ale Cobymu aLise alespoň jeden pokus
onápravu vztahu sjejich matkou? Vzpomněla jsem si na všechny deskové hry, které jsme spolu
hráli, ana chvíle, kdy jsem je uložila do postele azůstala snimi až do rána, protože mi Arlene
mezitím zavolala apoprosila mě, jestli bych se oně nemohla ještě postarat. Co to sakra dělám?
ptala jsem se sama sebe. Proč jsem jí uvěřila právě teď? Nevěřila jsem jí. Aspoň ne úplně. Proto
jsem chtěla nejdřív zjistit, jak to uní vypadá. Arlene nebydlela vžádném shluku obytných přívěsů,
ale na akrovém pozemku západně od městečka, který jí těsně před smrtí věnoval otec.
Vymýcená však byla jen čtvrtina plochy ana tu se vešel pouze pojízdný dům snevelkou travnatou
zahradou. Za domem stála stará houpačka, kterou tam pro děti postavil jeden z Arleniných
bývalých ctitelů, aozadní stěnu byla opřená dvě kola. Prohlížela jsem si Arlenin příbytek ze zadu,
protože jsem sjela ze silnice na zarostlou zahradu sousedního domku, který před několika měsíci
postihl požár kvůli špatně zapojené elektřině. Od té doby tam stály jen opuštěné ohořelé trosky,
jejichž někdejší nájemníci si našli jiné bydlení. Podařilo se mi tam zaparkovat jenom díky tomu,
že v nynějším chladném počasí plevel nevyrostl tak vysoko. Prodrala jsem se vysokým křovím
ahustými stromy, které rostly na kraji sousedního pozemku a oddělovaly ho od Arleniny zahrady.
Přes nejhustší porost jsem se nakonec propracovala kmístu, odkud se mi otevíral dobrý výhled
na celou zahradu ina odstavnou plochu pro auto. Ze silnice jsem předtím zahlédla pouze Arlenino
auto, protože je nechala stát před domem. Ze svého nynějšího stanoviště jsem si teď všimla, že
za domem je zaparkovaný černý pikap Ford Ranger a zhruba stejně starý červený Buick Skylark.
Černé auto bylo naložené dřevem. Jeden kus byl dokonce tak dlouhý, že čouhal zkorby. Každý
trám mohl mít vprůměru zhruba deset centimetrů. Vtu chvíli vyšla ze zadních dveří domu na
malou verandu žena, kterou jsem mlhavě poznávala. Jmenovala se Helen Ellisová aasi před
čtyřmi lety pracovala v baru U Merlotta. Přestože byla schopná asvou krásou ksobě přitahovala
muže jako lampa můry, Sam ji musel vyhodit, protože opakovaně chodila pozdě. Helen to
nesmírně dopálilo. Na verandu za ní vyšli Coby sLisou. Nakonec se ve dveřích objevila Arlene
vtopu sleopardím vzorem a hnědých strečových kalhotách. Děti vypadaly mnohem starší, než
když jsem je viděla naposledy. Tvářily se rozpačitě atrochu posmutněle, především Cody. Helen
se na ně povzbudivě usmála a otočila se zpátky k Arlene. „Dej mi vědět, až bude po všem!“
Následovala odmlka, během níž se Helen snažila pojmenovat něco, co dětem mělo zůstat
utajeno. „Dostane, co si zaslouží.“ Přestože jsem Helen viděla pouze zprofilu, zjejího veselého
úsměvu se mi sevřel žaludek. Ztěžka jsem polkla. „Dobře, Helen! Zavolám ti, až je budeš moct
přivézt zpátky,“ odpověděla Arlene. Všimla jsem si, že za ní stojí nějaký muž. Byl částečně ukrytý uvnitř, takže jsem ho s jistotou nepoznala, ale měla jsem pocit, že jsem ho před několika měsíci
praštila pod nosem do hlavy, protože vykřikoval hnusné poznámky na adresu Pam a Amelie.
Musel to být jeden z Arleniných nových známých. Helen odjela sdětmi červeným buickem. Arlene
zabouchla dveře, aby dovnitř nepronikal chlad. Zavřela jsem oči avduchu jsem sledovala její
pohyb uvnitř domu. Zjistila jsem, že sní jsou ještě nějací dva muži. Co se jim honilo hlavami? Byla
jsem sice daleko, ale přesto jsem svým šestým smyslem zachytila jejich myšlenky. Přemýšleli, co
strašného mi provedou. Přikrčila jsem se pod holou mimózou stak zoufalým bezútěšným pocitem,
jaký jsem ještě nikdy v životě nezažila. Jistě, už nějakou dobu jsem věděla, že Arlene není dobrý
člověk ani dobrá kamarádka. Samozřejmě jsem ji slýchala blábolit, že všechny nadpřirozené
bytosti by se měly vyhladit. Věděla jsem ito, že knim postupem času zařadila imě. Nikdy jsem si
ale nepřipustila, že se naše přátelství vlivem nenávistné kampaně Společenstva slunce úplně
vypařilo anezbylo zněj vůbec nic. Vytáhla jsem zkapsy telefon a zavolala Andymu Bellefleurovi.
Ikdyž se onás nedalo říct, že jsme přátelé, jeho hlas mě potěšil. „Andy, tady je Sookie,“ řekla jsem
co možná nejtišeji. „Poslouchejte, v Arlenině domě jsou dva muži ana korbě auta mají naložené
dlouhé kusy dřeva. Netuší, že onich vím. Chtějí mi provést totéž, co udělali Crystal.“ „Máte něco,
co by se usoudu dalo použít jako důkaz?“ zeptal se detektiv ostražitě. Andy mě odjakživa potajmu
podezíral, že jsem telepatka, ale to ještě neznamenalo, že je můj fanoušek. „Ne, čekají, až za
nimi přijdu,“ odpověděla jsem. Během hovoru s Andym jsem se doplížila až k domku a v duchu se
celou dobu modlila, aby se trojice nepodívala zadními okny ven. Na dně korby pikapu jsem
zahlédla i krabici s dlouhými masivními hřeby. V návalu hrůzy jsem na okamžik zavřela oči. „Mám
tu u sebe Weissovou a Lattestu,“ řekl Andy. „Byla byste ochotná jít dovnitř, kdybychom vás kryli?“
„Jistě,“ přitakala jsem, ačkoliv se proti tomu ve mně všechno vzpíralo. Ale věděla jsem, že
nemám na vybranou. Jedině tak jsem mohla úplně rozptýlit podezření, které dosud ulpívalo na
Jasonovi. Aspoň zčásti bych mu tak vynahradila smrt Crystal ajejího dítěte, nebo je alespoň
pomstila. Pár fanatiků ze Společenstva slunce by se mohlo ocitnout za mřížemi, azbytek by díky
tomu dostal pořádnou lekci. „Kde jste?“ zeptala jsem se. Strachy jsem se třásla jako osika. „Jsme
vautě azrovna jsme měli namířeno kmotelu. Můžeme tam být do sedmi minut,“ odpověděl mi
Andy. „Zaparkovala jsem za domem Freerových,“ řekla jsem. „Musím jít. Někdo vychází ze
zadních dveří.“ Whit Spradlin a jeho známý, jehož jméno jsem si nemohla vybavit, sešli po
schodech avyložili zkorby dřevěné trámy. Všechny byly upravené do patřičné délky. Whit se otočil
k domu a cosi zavolal. Arlene vté chvíli otevřela dveře, skabelkou přes rameno seběhla po
schodech adošla ke dveřím auta. Kruci, chtěla do něj nastoupit a odjet, ale zároveň nechat svoje
auto před domkem, abych si myslela, že je doma a čeká na mě! Veškeré zbytky náklonnosti,
které jsem kní až dosud kdesi uvnitř cítila, se vtu chvíli vypařily. Mrkla jsem na hodinky. Do
Andyho příjezdu zbývaly ještě asi tři minuty. Arlene políbila Whita ajeho kamarádovi zamávala.
Oba muži se potom odešli schovat do domu, abych je nezahlédla. Podle jejich plánu jsem měla
dojít khlavním dveřím azaklepat. V tu chvíli chtěli zprudka otevřít dveře a zatáhnout mě dovnitř.
Hra byla ukonce. Arlene otevřela dveře pikapu. Klíčky držela vruce. Nemohla jsem ji nechat odjet.
Byla nejslabší článek celého plánu. Věděla jsem to naprosto jistě – říkal mi to rozum, cit i můj
šestý smysl. Bude to hrozné. Sebrala jsem veškeré síly. „Ahoj, Arlene!“ řekla jsem avystoupila ze
svého úkrytu. Arlene vypískla a trhla sebou. „Ježíši, Sookie, kde ses tady tak najednou vzala?“
Teatrálně se začala upravovat. Vhlavě jí vířila zmatená směsice vzteku, strachu a výčitek
svědomí. Ataké lítosti. Přísahala bych, že jsem ji tam zachytila. „Čekala jsem na tebe,“
odpověděla jsem. Neměla jsem tušení, co bych si měla počít dál, ale aspoň se mi ji podařilo
zdržet. Možná se na ni nakonec budu muset vrhnout. Muži vdomě si mého nečekaného příchodu
prozatím nevšimli, ale pokud se nestane zázrak, dlouho to tak nezůstane. Jenomže poslední
dobou mi štěstí moc nepřálo a zázraky se mi také neděly. Arlene stála na místě jako ochromená
avruce dál svírala klíčky od auta. Bylo snadné vstoupit jí do hlavy, trochu se tam porozhlédnout
apřitom odhalit celý děsivý příběh, který se právě odvíjel. „K čemu se chystáš? Připravuješ se
kodjezdu, Arlene?“ zeptala jsem se velice tiše. „Měla bys být uvnitř ačekat, až ktobě přijedu.“ Vté
chvíli jí všechno došlo. Zavřela oči. Vinná, vinná, vinná! Snažila se nafouknout vhlavě pomyslnou
bublinu, která by jí vytlačila zmozku všechny myšlenky na záměry dvou mužů ukrytých vdomku a
žádnou znich pak nepustila k srdci. Byl to marný pokus, klidně mě dnes zradila. Arlene se tím
úplně odhalila. Odhalila se sama před sebou. „Zašla jsi příliš daleko,“ řekla jsem odtažitým,
ledově klidným tónem. „Nikdo nepochopí, oco ti šlo, a neodpustí ti.“ Arlene si svytřeštěnýma
očima uvědomila, že mám pravdu. Vté chvíli jsem se ale zarazila ijá. Z čistajasna jsem totiž zjistila, že Arlene a ti muži Crystal nezabili. Byla jsem si tím naprosto jistá. Měli pouze vplánu
napodobit jejího vraha aukřižovat mě, protože takhle otevřené vyhlášení názoru na měňavce jim
připadalo jako dobrý nápad. Ačkoliv museli vědět, že já měňavec nejsem, vybrali si mě jako
obětního beránka. Dokonce se spoléhali na to, že jim nebudu schopná vzdorovat, protože
sbytostmi dvojí podstaty pouze sympatizuju, ale nepatřím knim. Počítali stím, že nemám příliš
velkou sílu. Nevycházela jsem zúdivu. „Jsi ubožačka,“ prohlásila jsem a věcným tónem
pokračovala dál: „Nikdy jsi sama ksobě nebyla upřímná, co? Pořád vidíš sebe jako mladou
pětadvacítku ajsi přesvědčená, že se jednou objeví nějaký muž, který vtobě tu mladou
pětadvacítku bude vidět. Postará se otebe, takže nebudeš muset chodit do práce, azačneš svoje
děti posílat do soukromé školy, kde nikdy nebudou muset prohodit ani slovo snikým, kdo se od
nich bude nějak lišit. To se ale nestane, Arlene. Tohleje tvůj život.“ Máchnutím ruky jsem obsáhla
pojízdný dům, zahradu spřerostlou trávou astaré auto. Byla to ta nejpodlejší věc, kterou jsem kdy
řekla. Každé moje slovo bylo pravdivé. Arlene začala ječet, jako kdyby nikdy nechtěla přestat.
Podívala jsem se jí do očí. Pokusila se ode mě odvrátit pohled, ale ani to se jí nepodařilo. „Ty
čarodějnice!“ zavzlykala. „Jsi čarodějnice. Určitě existují, aty knim patříš!“ Kdyby měla pravdu,
mohla bych zabránit tomu, co následovalo potom. Vtu chvíli totiž na zahradu u zchátralého
domku Freerových přijel Andy. Dostal se tam stejnou cestou, jakou jsem předtím zvolila ijá. Určitě
si myslel, že mu zbývá ještě dost času, aby se doplížil kArleninu pojízdnému domku. Jeho auto
jsem zaslechla přijíždět víceméně za sebou, ale veškerou pozornost jsem věnovala Arlene a
zadním dveřím domku. Weissová, Lattesta a Andy se za mnou vynořili přesně v okamžiku, kdy
Whit a jeho přítel vyletěli ze dveří spuškou vruce. Arlene ajá jsme se tak ocitly mezi dvěma
ozbrojenými tábory. Na rukou jsem cítila paprsky slunce a ve vlasech vítr, který je zvedal a
rozpustile mi je házel do tváře. Přes Arlenino rameno jsem zahlédla Whitova přítele akonečně
jsem si vybavila, že se jmenuje Donny Boling. Nedávno se nechal ostříhat, jak mi prozradil asi
centimetr široký bílý proužek na šíji. Měl kalné hnědé oči ana sobě tričko slogem Orvillovy pily.
Mířil na agentku Weissovou. „Má děti!“ zvolala jsem. „Nedělejte to!“ Donny vytřeštil oči hrůzou.
Bleskově otočil pušku ke mně. Zastřelji,povzbuzoval se vduchu. Vokamžiku, kdy puška vystřelila,
jsem se vrhla kzemi. „Odložte zbraně!“ vykřikl Lattesta. „FBI!“ Muži ho ale neposlechli. Nevěřila
jsem, že ho vůbec slyšeli. Takže Lattesta vystřelil. Nikdo ho nemohl obvinit, že je nevaroval.
Komentáře
Přehled komentářů
Wonderful forum posts. Thank you!
essay writing games https://researchproposalforphd.com college entry essays https://homeworkcourseworkhelps.com
college essay cover page d18qpd
(EugeneLef, 5. 4. 2023 18:17)